Update předchozího článku

(nadiktoval Oňulka)

Jsem zamilován. Panička přinesla ten nový parfém. Nejprve to teda nevypadalo. Přinesla k nám domů jen takovou větší krabici. Již tradičně nám jí zkoušela podstrčit. Že prý kočky mají rádi krabice. Pchá a proč jako?! Zaprvé, mi jsme páni kocouři. A za druhé, co je zajímavého na prázdné krabici? Ale pak vybalila můj nový parfém. Nejprve se tedy zcela sobecky postříkala sama. Prej, že musí zkusit, jestli z toho nedostaneme vyrážku. Ale já se nedal, tak dlouho jsem mňoukal, až stříkla malinko i na mě. To byla paráda, lehl jsem si na topení a ta vůně se tak krásně táhla. Až jsem z toho usnul.

(nadiktoval Puki)

Panička smrdí. Brácha už taky. Pomóóóc!

A co se u nás ještě stalo…

(nadiktoval Puki)

Paničce vytrhli 2 zuby moudrosti a je z toho docela špatná. Na moudrosti jí to asi neubralo (však jí také ještě 2 zbyly). Ale už skoro rok má problémy se záněty atak. Tak aby jí to nebylo líto, také já jsem si pořídil lehčí zánět dásní a těžší zubní kámen. Nejprve si toho panička nevšimla, ale pak si všimla a začala panikařit. Prej že takovej granuláč jako já musí o zoubky dbát. Granuláč mi říká panička, páč já strašně rád granulky. Kapsičku si navečer také někdy dám. Ale spíš pro chuť. On jí brácha když tak dojede. Ten teda kapsičky moc rád. Tuhle panička přitáhla balík s kapsičkami, a když se do něj dostávala, jednu nastřihla. Docela teda voněla. Chvíli přemýšlela, že jí strčí do ledničky „na zítra“. Ale brácha děsně mňoukal a skákal na paničku tak dlouho, až jí ta místo do ledničky vyklopila do misek. A tak jsme ten den měli večeře dvě. Já si teda už nedal. Já raději granulky. Ale brácha zpucnul i tuto druhou večeři za nás oba. Pak rozvážně chodil, ani honit se nechtěl. Druhý den si pokoušel vymňoukat znovu druhou večeři, ale panička mu nic nedala. Prej včera vypadla blbě – nejprve šla úzká ramínka, pak fotbalový míč a pak hubená prdýlka.

Tak moje zoubky, panička mi dává nějakou pastu. Není zase tak špatná, ale to víte, že dělám obstrukce, aby si nemyslela. A dostali jsme do druhé misky nějaké jiné granulky a něčím nám všechny granulky sype. Ty nové granulky mi docela jedou, ale to sypání by si mohla odpustit. Mě se to prý dost lepší, panička chodí k zubaři průběžně.

(nadiktoval Oňulka)

Tento víkend si panička prodloužila, vzala si dovolenou. Nejprve pořád něco dělala, ale pak jí spadlo prkno na ruku. Tak už dala pokoj s prací a pochopila, že nejlépe strávený čas je čas, strávený se svými kocourky, ideálně v posteli. V té posteli ale dlouho nevydržela a tak vyrazila na obchůzku po obchodech. Když přišla, tak jsem se šel přivítat (tj. strčím jí prdýlku před tvář a chci drbat nad ocáskem). A najednou jsem to ucítil. Panička měla na ruce nějakou vůni. Ale ta Vám byla. Jsem se jí nemohl nabažit. I jsem paničku na tom navoněným místě olizoval. To bylo tak krásné. Po hodině otravování paničky, aby mě vzala do náručí a já si mohl přičuchnout k jejímu zápěstí to nevydržela a šla tu vůni objednat. Sice měla nějaké takové řeči, že bude jíst tvrdý chléb, neb má s námi pořád nějaké výdaje. Např. už topíme. Ale to se nedá brát vážně. Zajedno má taky ráda teplo jako mi dva a za druhý, na vůně je vysazená stejně jako já.

Kocour versus pilulka

Ano, někdy je třeba podat kocourovi prášek. Ano, je to sranda. Tedy jak pro koho. Copak Puki. Ač chytřejší, tak zcela nezáludný kocourek, který neočekává žádné podrazy v podobě tabletek zakomponovaných do ňamky. Takže pravidelné podání odčervovací tablety není problém. Ten nastává až tak cca 3 den při pravidelné aplikaci např. ATB, kdy mu dojde, že se fakt něco děje. Že takovéto pravidelné podávání ňaminek není normální. Pravda, pak končíme. Jak s tabletkami, tak ňaminkami. Ale jednorázová pilulka opravdu není problém. To Oňule, to jiná liga. Jeho celoživotní náplní je obcházení (dalo by se až říci občúrávání) pravidel. A takové chování předpokládá i od svého okolí. Někdy se zadaří a 1/8 nadělené tabletky omylem s ňamkou spolkne. Nicméně tím jeho ochota končí. Další sousto už projde kontrolou. Ňamka bývá spolknuta a tabletka (tedy její mikroskopická část) vysliněna koutkem tlamky. Již na začátku našeho soužití jsem hledala návod, kterak dostat do kočky tabletku. Rady typu chytněte kočku, strčte jí tabletku do krku a případně stříkněte jí do tlamy trochu vody, jsem záhy opustila. Po této proceduře se Oňulka otočí a vyblije i zítřejší snídani. Podání tudíž musí být nenásilné, takřka neviditelné. Jak se říká, dobrá rada nad zlato. Nedávno jsem četla, že je dobré části tabletky smíchat s trochou medu a máznout kočce okolo tlamy. Zapracuje prý reflex a vrozená čistota. Kočka se olízne, případně rovnou packou omyje a tabletku s medem do sebe dostane. Za zkoušku jeden nic nedá. A tak poté, co Puki bez problémů spapal svůj příděl tabletky v ňamce, přistoupili jsme k operaci zvané „tabletka do Oňulky“. První část se vyvíjela zdárně, první kousíček tabletky se mi povedlo propašovat spolu s paštikou. Ovšem Oňulka si všiml. Na další kuličku paštiky už jen prskl. Tak jsem zbývající část tabletky nadělila a smíchala s troškou medu, mázla Oňuli na tlamu a začali se dít věci. Nějaké olíznutí nepřipadalo v úvahu. Naopak začalo otírání o cokoliv, co bylo v dosahu. Dodnes mi je záhadou, jak takové malé množství medu mi dokáže slepit vlasy, opatlat domácí oděv, přilepit polštář v posteli k povlečení. Po osprchování, převlečení sebe i postele jsme pokračovali v podávání tabletky na náš „starý“ způsob. Tj. vytáhla jsem asi 6 různých druhů ňamek (paštika, máslo, číča salámek atd.) A zabalila každou částečku tabletky do jiné ňamky. Nejdříve je nutno naladit Oňulku a pak podat „kontaminované“ sousto. Dát přestávku a začít další kolo s další ňamkou. A postupem času (během jedné hodiny) jsem za pomocí výše zmíněného do Oňulky tabletku dostala. Už teď se těším na další tabletkování…

Flešky, esdé karty a obarvená panička

(nadiktoval Puki)

Panička má mnoho zábavných hraček, které nám ale vůbec nechce půjčovat. Například takové flešky. To jsou Vám takové malé válečky, často gumové, takže se velmi dobře žvejkaj. Jakmile nějakou najdu, hned si ji přivlastním. Bráchu teda moc neberou, jen když si s nimi hraju fotbálek, tak se někdy přidá. Ale panička k nim má až nezdravě majetnický vztah. Okamžitě mi je zabavuje. A taky si začala dávat pozor, kam je pokládá. Ale já jsem koumák. Naučil jsem se vytáhnout flešku, když je zastrčená do té černé bedničky, co tak zajímavě vrčí a hřeje. Chvíli mi to trvalo, než jsem to zmáknul. I jsem jednu překousl, ale teď už jsem fakt dobrej. Nenápadně se šmrncnu okolo a fleška je moje. Tuhle jsem si hrál fotbálek s tou novou placatou kartičkou a někam mi zapadla. Panička pak chodila po bytě a ječela, kam že jsem zašil tu hááj kapasity esdé kartu, kterou ani nestačila vyzkoušet a už je v zadince (ona to teda řekla jinak). No to bych taky rád věděl. Tak krásně se honila po podlaze. Zatím jsme ji nenašli ani jeden.

(nadiktoval Oňulka)

O víkendu panička dělala pokusy s barvením látek. Vyprala totiž černé šaty s bílým lemováním a ta černá ji pustila na tu bílou. A protože šaty byli nové/drahé/hezké, začala vymýšlet blbiny. Šla do drogerie a koupila odbarvovač. Pak šla experimentovat do koupelny a já u toho musel samozřejmě asistovat. Strčila šaty do umyvadla s teplou vodou a odbarvovačem. Pak míchala s šaty a hlídala mě, abych se nepřidal. Po chvíli šaty vytáhla, páč zjistila, že odbarvovač funguje velmi dobře. Žel na tu černou. Bílé lemy byly i nadále šedě flekaté, ale krásně začala pouštět ta černá. Tak opět skákla do drogerie a přinesla modrou barvu na látku. Přečetla si návod a vyhodila mě z koupelny. To mě teda dožralo. Já jsem přece Pan Poradce. Všechno vím, všechno znám. Začal jsem skákat na kliku a nakonec jsem ty dveře otevřel. Vlétl jsem do koupelny jak tajfun a vyskočil paničce na záda. Ta se lekla a škubla sebou. A protože právě lila modrý roztok do pračky, polila pračku, skříňku pod umývadlem a sebe nádhernou námořnickou modrou. Dle řevu paničky jsem usoudil, že nastal čas na autoevakuaci. Na chodbě jsem minul vykulenýho bráchu. Ten se totiž žádného dění v koupelně neúčastní. Se bojí, aby na něj náhodou nekáplo. A tak jsme spolu zpovzdálí pozorovali, jak se panička sprchuje, savem myje skříňku a pračku a brblá cosi o vyhlazení všech kocourů. Jo, to já se rád nechávám hladit. Pak vyšla z koupelny. Brácha porušil své zásady a vlétnul do koupelny, páč cítil savo. A tak zatímco se brácha slastně válel po koupelně, já obhlížel paničku, která zepředu vypadala jak Avatar. Pak vytáhla „šicí kufírek“ a přehrabovali jsme se v šňůrkách a mašlích (další z mých oblíbených činností). Hledala totiž modrou mašli, že si jí dá do vlasů, až půjde zítra do práce. Neb prý když za debila, tak stylově. MMCH šaty jsou prý nositelné, ne už tak hezké, ale jde to.

Svodka událostí na území Jejich Kocourovitostí za 23. týden

(nadiktoval Oňulka)

Tak jsme Vám začali fakt úspěšně. Hned v pondělí se mi podařilo vytočit paničku do vrtule. Jsem se nějak rychle nacpal véčou a trochu jsem si ublinkl. Normálně to neděláme, páč dostáváme pastu. Ale večeře mi nějak nesedla a tak jsem ji položil na paničky šátek. Krásně jsem se trefil na to první ozdobné písmeno H. Panička nejprve vytuhla, ale pak po mě vystartovala. Ale jako fakt, normálně mě skoro stačila v běhu. Leč nechytla mě. No bodejť, to má z toho, že se neúčastní našich nočních kočkocrossů. Nemá ten trénink. On ji teda občas brácha nebo já jdeme zbudit. Dřív po nás hodila polštář, nebo bačkoru. Ale poslední dobou jí nevzbudíme, ani když jí skáčeme po břiše. Tak toho stíhání mé osoby po chvíli nechala a začala bádat v PC, co s tím. Taky jsem zjistil, že neumí anglicky, páč na šátku bylo jasně napsáno „dry clean only“ a ona ho nakonec strčila do vody. Pak ho sušila rozložený na ručníkách a naše maličkosti se k němu nesměli ani přiblížit. Nakonec to asi dopadlo dobře, pač ztratila ten šílený výraz v ksiftíčku.

(nadiktoval Puki)

Tento týden se ukázalo sluníčko, tak panička otevřela dveře na balkon. Jako já na něj nechodím, pro mě je to cizí území. Já neznámo nemám rád. Všechno musí mít svůj řád a pořádek. Ale občas nám tudy vlétnou do bytu mouchy. Ostatní okna jsou zasíťována a skoro nic se k nám nedostane. Jen na tom balkoně jsou sítě z velkých ok, tam občas něco proletí. Tak potom s bráchou lovíme a běháme po bytě. A takhle jsme honili mouchu a ve víru lovecké vášně jsme proběhli i po kuchyňském stole, kde panička zrovna večeřela. A panička se k nám přidala. Mysleli jsme, že nám pomůže nadhánět mouchu, ale ona lovila mě! Normálně mě popadla, odnesla do koupelny a – ó to ponížení – umyla mi packy! Jsem se fakt urazil. No pak jsem se zase odrazil, páč kdo by mě lechtal na bříšku, že ano?

Pozn. panička: Mladý pán mi proběhl po talíři s hořčicí a křenem. Uzené koleno minul, leč hořčici rozcapkal dokonale.

(nadiktoval Oňulka)

V neděli ráno jsem se málem zabil. Ale jen málem. Jsem myslel, že je na stěně moucha, ale nebyla to moucha. Podjela mi zadnice, narazil jsem do stěny hlavou a dal jsem 3 zpětné kotouly, než jsem se zastavil. Pak jsem chtěl vstát, ale nešlo to. Panička přiběhla, začala mě promakávat a hladit. Tak jsem dělal šíleně nemohoucího. Ale ona se začala oblékat a vyndala přepravku. Zpanikařil jsem, že mě snad chce vzít k doktorovi a tak jsem se raději zvedl, ducl jsem do ní hlavičkou, mňouknul, jako že to bude dobrý a odběhl schroupat pár granulek. Tak jsme nakonec nikam nejeli, ale celou neděli jsem byl ostře sledovaný kocour. Až když k večeru přišla ta bouřka s kroupami (a to já vždy musím běhat od okna k oknu a kontrolovat, jestli panička dobře ta okna zavřela) a při tom jsem přeskočil postel, začala se panička věnovat bráchovi. Víte, on je děsnej po*era. On se tak strašně bojí bouřek, že vždycky zaleze pod postel a teskně tam pomňoukává.

Kočkoun versus očkování

Tak jsme tento týden navštívili veterinu. A to za účelem píchance do zadnice. Tedy píchanec vyfasoval mladý pán Puki. Průběh očkování (včetně odchytu a cesty) se změnil na malé drama. Příště zvážím, zda na veterinu nevzít oba kocoury a to přesto, že by byl jeden pouze garde. Trága začala okamžitě po mém příjezdu domů. Jak ti dva pacholci poznali, že jsem nepřišla dříve domů proto, že jsem byla u zubaře (nyní má nejčastější příčina brzkých příchodů). Ale že jsem dříve doma proto, aby byli dáni do přepravky a odvezeni do Věkoš, opravdu nevím. Každopádně se oba okamžitě kamsi schovali. Copak Oňulka, ten je takový průhledný, takže jeho skrýše tak nějak znám. Ale Puki – a o toho právě šlo – je mistr v mizení. Po 10 minutách marného pobíhání po bytě jsem přešla na systém. Prohledávala jsem pokoj po pokoji. Vždy pečlivě zavřela dveře a pokračovala, dokud jsem mladého pána neobjevila. Nemáme velký byt, a přesto mi dalo zabrat ho najít. Vlastnit dům, tak si pravděpodobně musím vzít dovolenou a začít hned ráno. Mladý pán byl tedy dán do přepravky, přepravka uzavřena a šlo se. Brácha vylezl zpod ledničky a začal dělat machra. Mňouknul za námi nazdar a přesunul se zpět do postele. Naopak Puki začal žalostně mňaukat. A to hned na chodbě domu. Už jsem zmiňovala, že moc nemňouká a že ani moc mňoukat neumí. No mraučel celou cestu do Věkoš. Při příchodu do ordinace mu došla slova a začal dělat neviditelného, placatého kocourka. Dostali jsme injekci, pochvalu, že jsme hodný a jeli domů. V autě Puki začal ječet. To se opravdu jinak říct nedá. Řval jak lev v říji. Poslední kilometr cesty se snažil prokopnout přepravku. Tímto mě pustila myšlenka nákupu nějaké malé, látkové přepravky. Která by nebyla tak velká a těžká, vhodná právě k přepravě právě jednoho kusu kocouřiska. Dodatečně si gratuluji k nákupu pevné přepravky CABRIO, neb žádná jiná nemohla Pukiho kopance snad ani vydržet. Když jsem přepravku s Pukim vyndávala na parkovišti před domem, ječel Puki tak děsně, že se jakýsi labrador na procházce dal na útěk. Vyběhla jsem s Pukim 4 patra, vypustila ho v bytě a následně 2 hodiny neviděla. Pak tedy odněkud vylezl, ještě jednou mi od plic vynadal a dal si ňaminku na usmířenou. Nevím, co ho to popadlo. Pravda je, že chlapci jezdí na veterinu spíše spolu. Jestli se nemýlím, tak to možná bylo poprvé, kdy jel Puki úplně sám. S Oňulkou už jsme jeli sami, ale ten jen tiše trpí a hází srdceryvné pohledy. Puki byl poslední momenty našeho výletu tak vytočenej, že chybělo málo, prokopl dvířka přepravky a zmizel kamsi do neznáma, kde nebudou žádní veterináři a ani píchance do prdelek.

Panička je k.o.

Dlouho jsme nic nenapsali, tak to musíme napravit. Času málo, práce hodně. A navíc mi trhali druhý zub. Ten, co slibovali trhat hned po prvním před půl rokem, než jsem skončila v horečkách a s ATB. Ani tentokrát to nebyla procházka rajskou zahradou. A ke všemu jsem v posteli trpěla sama. Pánové trávili svůj čas na parapetu a upřeně čučeli z okna. Už to vypadalo na záhadu větší než Doctorovo jméno. Pak jsem objevila všednější příčinu.

Ti dva ptáci si postavili hnízdo takřka před okny našeho bytu. Nic proti ptactvu, ale nejraději bych je sundala brokovnicí (pozn. pro milovníky ptactva – pouze žertuji). Tak uslintaná a opackovaná okna se jen tak nevidí. A co teprve až vyvedou mladý. To mi chlapci těmi skly zřejmě projdou.

Po vytržení zubu mi bylo doporučeno cokoliv studeného. Tak jsem v naší hradecké speciálce zakoupila své oblíbené pivo Kocour Quarterback, vychladila ho a popíjela. Stejně jsem přežvykovat nemohla a tak jsem měla zajištěnou výživu. A nejen já. Že Oňulka popíjí spolu se mnou, to jsem již psala. Ale že se do toho pustí s takovou vervou, to jsem nečekala. A navíc, Puki se přidal. A ten obvykle „skleničky“ ignoruje. Takže jsem si nalila pivko, přišel Oňulka, dal si svých šest pacek. Poté dorazil Puki a dal si packy čtyři. Znáte packy ne? To se přijde k paničky skleničce. Strčí se do ní pacinka, omáchá v libovolném pitivu, vytáhne, pečlivě olíže a opakuje, dokud je chuť. Tento měsíc jedeme s Pukim na roční přeočkování, tak musím konzultovat s vetem, kdy se z kocoura stane alkoholik. Ale zase to není tak často. Moc to pivo nepijeme (tedy spíše já, pánové by si dali rádi). A zatím celá rodina chodíme rovně a do dveří trefíme. Dokonce, i když se večer honíme a hrajeme si "na babu".

…a prej že budeme šetřit

(nadiktoval Oňulka)

Tak nám panička pořídila novou kadibudku. Je to skříňka a dovnitř se vloží záchůdek. Pak se zavřou dvířka a prej to vypadá esteticky hezky. Panička si teda nebyla jistá, zda tam vůbec náš maxi záchůdek dostane. Ale po menší úpravě je to na kočičí fousek akorát. No ale to je ten náš menší. Na ten maxi by prý potřebovala peřiňák. Samo, že jsme jí ho pomáhali sestavovat a se šroubky jsme hráli fotbálek. Ale nevadilo jí to. Sama vždycky říká, že když něco sestavuje, tak jí zbyde takových součástek, že by se z toho dal sestavit parní generátor. A zbylo i tentokrát.

A taky jsem ho hned vyzkoušel.

Já mám rád pořádek, tak jsem spokojenej. Ale ještě spokojenější bych byl, kdyby v té krabici donesla i nějaké ňaminky. A to prej nemohla, že prej je kadibudka od Tchiba a ti kóča ňaminky nevedou.

(zapsala panička)

Tento rok v Hradci Králové zrušili Výstavu koček. Opravdu mě tím nepotěšili. Kromě pár předražených obchodů zaměřených převážně na psy, se nedá v HK prakticky nic pro kočky pořídit. Minulý rok byla na výstavě paní s ručně vyráběnými mávátky. A ta jsou bomba. Stále ještě jedno (takové již celé oškubané) máme. Doufala jsem, že si udělám zásobičku na další rok. No nic, eshopy to jistí. Tuhle mi Pépéelák (řidič přepravní společnosti PPL) říkal, že viděl ve městě stát bílé Suzuki s povědomou SPZ a automaticky u něj zastavil a chtěl vylézt a přehodit mi balík z dodávky do kufru. Pak si uvědomil, že neodpovídá lokalita, kde zpravidla „překládáme“ náklad a že vlastně nemá ani ten balík a raději se zase nenápadně rozjel.

(nadiktoval Puki)

Nemám rád návštěvy a brácha taky ne. Co nám má kdo lézt do teritoria?! Nejvíc ze všeho nemám rád chlapy. Divně smrděj. A představte si, že tuhle k nám přišli dokonce dva a skoro dvě hodiny něco dělali v koupelně: Brácha byl celej nervózní, že nemůže v koupelně čumět do odpadu. Mně se dělalo blbě z toho smradu, co se z koupelny šířil. No prostě děs. Nakonec teda vypadli, tak jsme šli očíhnout do koupelny, co tam dělali. To nás zase vyhodila panička, že musí nejprve v koupelně uklidit. Brácha byl už tak vytočenej, že když jsem se šmrcnul okolo jeho zadku, tak se lekl a skočil na mě. No servali jsme se slušně. Brácha je totiž na ten svůj zadek dost háklivej. Ale pak jsme dostali na uklidněnou kóča uherák a zjistili, že v koupelně je vše při starém.

Pozn. panička: jako každý rok u nás doma proběhlo čištění a údržba karmy. Chlapci měli tento rok štěstí, že přišli pánové montéři dva. Minulý rok přišel jeden. Karmu měl vyčištěnou během hodiny a následně další dvě se jí snažil sestavit.

O tom, jak jsme měli prodloužený víkend

(nadiktoval Puki)

Tak jsme si Vám tento pátek trochu přispali. Panička měla nějaké zařizování, tak si prodloužila víkend. Teda zase nic moc, vstávali jsme chvilku po šesté. Nasnídali jsme se a pak panička někam vyrazila. Za dvě hodiny byla zpátky a byla načuřená už od pohledu. Že prej jí vyšly nějaké testy hodně blbě a musí jezdit 2x týdně ráno na injekce. A ke všemu jí ty injekce budou stát dost peněz. Pak měla proslov k bráchovi, že přestane dělat problémy s večeří a bude dlabat, co do mističky dostane. No to jsem teda moc zvědavej. On brácha jen tak něco nesní. A když ten den třeba nemá chuť na tuhle konzervičku, tak se jí ani nedotkne a mňaučí a mňaučí a mňaučí, dokud nedostane něco nového. Fakt jako nevím proč, když máme tak dobré granulky. Po jeho tříhodinovém mňaukoječení panička odloží studený obklad z čela a otevře jinou konzervičku. Jó, brácha je fakt drsnej.

(nadiktoval Oňulka)

Když se panička vrátila z krátkého pátečního výletu, povídala mi něco o šetření. Nevím přesně co, já jí zas tak moc neposlouchám. Já si s povídáním vystačím sám. Ale zase umím nádherně mňaučet. Brácha jen obdivné zírá. To jeho skřehotání, pche. To trénink dělá mistra! No ale vypadala nějak smutně, tak jsme se jí rozhodli přivést na jiné myšlenky. A myslím, že se nám to podařilo. Například teď už panička ví, že když notebook Toshiba Satelitte spadne ze stolu, tak se mu nic nestane. Naopak skleněná forma na bábovku shozená na zem se rozpadne na celkem 3 kusy. Našlehaná vejce s moukou se nejlépe ze spár mezi dlaždicemi odstraňují přípravkem Savo extra gel. Fakt jsme jí ten den dost rozšířily obzory. Pak povídala, že kdybychom aspoň měli s bráchou koťátka, že ta by jí svojí roztomilostí zvedla náladu. Že mi jsme prej rozmazlení klackové. Tak jsem ještě završil den svým majstrštychem. A to za pomocí bráchy - zaskřehotal v pravou chvíli a panička se letěla za ním podívat, co se mu stalo. No prostě se zapomněla a odložila uchošťouch na umyvadlo. Ty já totiž moc rád žvejkám a následně požírám. Panička mi tuto zálibu nepřejícně odpírá. Ale tentokrát jsem zvítězil, popadl jsem uchošťouch a zdrhnul přes celej byt. No samo, že než panička přisupěla, tak jsem ho měl moc dobře schovaný na noční hrátky. A nejlepší na tom je, že byl použitej!

(nadiktoval Puki)

Ale néé, ten den jsem naposledy zazářil přece já. I když vlastně, to už bylo ve dvě v noci, tak to byl další den. No neva, taky se to počítá. To jsem si Vám takhle vykračoval po poličce v ložnici a nějak jsem škobrtnul či co a hapal na paničku spící v posteli. Ale dopadlo to dobře, spadl jsem na měkké, na její břicho. Panička si sedla na posteli a zařvala. Já se Vám tak lekl, až jsem nadskočil. No ve vzduchu jsem se potkal s bráchou, kterej spal u paničky pod peřinou. A jak ta zaječela, tak se taky lekl a nadskočil. Když jsme s bráchou zdrhali z ložnice, tak jsme slyšeli paničku, jak ječí, že to bylo naposledy, kdy se dívala večer na film Žena v černém. Že příště si raději pustí horor typu Taťka Šmoula vs. Gargamel.

Cestování s panstvem

Na webu paní chovatelky mého panstva se objevil článek „Výstavní úspěchy pana XY“. Docela mě rozesmál fakt, že se chovná stanice účastní i výstav v zahraničí. A hlavně že do zahraničí zřejmě jezdí i bráška Pukiho, neb je to rodný bratr pana XY. Naše cestování je totiž docela psychicky náročná činnost. Tedy Oňulka spíše jen tiše trpí a hází pohledy, že by se nad ním šutr ustrnul. Ale Puki, ten komentuje celou cestu táhlým teskným mňaukovytím. Vzhledem k tomu, že tento kocour normálně nemňouká (respektive jen při závažných situacích jako je třeba prázdná miska), je to brnkačka na nervy. Například teď v lednu jsme jezdili na injekce. Dohodla jsem se s naším panem vet Dr., že budou dostávat ročně injekce na posílení imunity Zylexis. Se mnou totiž ten život tak jednoduchý není. Občas mám rýmu, sice je to rýma alergická, ale i tak. A posílení imunity beru z mého pohledu astmatika a atopika jako opravdu důležitou věc. A tak jsme v pravidelných intervalech jezdili na veterinu si nechat píchnout injekci do prdelky. Prej neštípou. No nevím, zda to pan Dr. osobně zkoušel. Chlapci tedy trpěli opravdu děsně. Ta cesta, pak na ně šahali cizí lidi a pak zase cesta zpátky. Po takovém to výletu se mnou Puki vždy tak hoďku nemluví. Naopak Oňulka se po mě doslova válí a ducá hlavičkou, jako že je ten nejhodnější kocourek a že už nikam nechce jezdit. První den není balení, tj. narvání kocourů do přepravky, problém. Druhý den je už byt kočkoprostý a vyhledání obou pánů a jejich následné narvání do přepravky mi nějaký čas zabere. Ale objevila jsem způsob, jak na ně. Přijdu dřív z práce (chce to tak o hodinu), to je najdu chrnící v posteli. Smetu je do přepravky a honem do auta a na veterinu. Jako na první velké křižovatce cestou do Věkoš se proberou a uvědomí si podraz. Ale každá minutka bez mňaukovytí se počítá.

Já můžu všechno, jsem přece pan Kocour!

Poslední dobou se mi zhoršilo astma i atopák a to tak, že jsem skončila u doktorů. Opravdu to nemám ráda, létání po doktorech, testy atd. Bohužel, tyto dvě nemoci jsou více jak z poloviny o pohodě psychické. A já ten podzim moc klidný neměla. No a dorazil to vytrhnutý moudrák s následným zánětem. A vědomí, že mě čeká vytrhnutí ještě jednoho zubu moudrosti (protilehlého), mě na klidu a pohodě fakt nepřidá. Po těch létech se mi podařilo najít doktory, kterým i člověk může důvěřovat. Takže když jsem nesměle špitla, že mám doma kočičku, jen se usmáli. Oba dva specialisti. Nicméně jsem se opět přesvědčila, že takovýto přístup je spíše ojedinělý. Paní doktora mě předepisovala nějaké kortiko masti a já jí hned v úvodu zarazila s prosbou o mast, po kterých mě kocouři neupadnou kómatu při případném otěru a olíznutí. Přece jen vím, co některé masti dokáží. Zaslechl to druhý pan doktor a ten vylétl, jak čertík z krabičky. Některé jeho výkřiky mě rozesmávají dodneška. Např: ono to má kočku a snad se s tím ještě muchlá! Kočka patří do chodby a dále do bytu přece nesmí. Ještě mi řekněte, že jí někdy máte v posteli!

Tak si na pana doktora musím vzpomenout každý den, když přijdu z práce.

Toto byla původně elegantně ustlaná postel s přehozem.

Moje paní doktorka se na kolegu jen tak ušklíbla a podala mi přepracovaný recept. Z toho usuzuji, že jí také nějaké zvíře vlastní. Musím se jí příště zeptat.

Na pana doktora si vlastně vzpomenu častěji. Např. pokaždé, když vidím Oňulku pít mátový čaj z mého hrnku olizem přes packu. Ano, Oňulka přijde k hrnku, namočí pacinku do čaje, pečlivě olíže, namočí pacinku do čaje… Člověk by po něm i tu bačkoru hodil, ale pak si uvědomím, že on normálně nepije. Fontánky a misky s vodou ignoruje. Jedině z mého hrnku je ochoten se napít. Pokusy přenechat mu můj oblíbený XXL keramický hrnek selhaly. Myslím tím, že jsem uvařila čaje dva. Jeden do hrnku pro Oňulku a jeden do zavařovačky pro mě. Zavařovačka proto, aby to nevypadalo jako hrnek. Výsledek byl, že ze zavařovačky se nám pilo blbě oběma a netknutý plný hrnek jsem večer vylévala. Rozhodující tedy není nádoba, ale pocit společného pití s paničkou. Aspoň, že ten Puki z fontánek pije.

Povánoční výprodeje

V eshopech mají jakoby výprodeje, tak jsem se rozhodla utratit nějaké ty „vánoční peníze“. Už delší čas jsem totiž pokukovala po odpaďáku na číča éňa. Zprvu mi to přišlo jako zbytečná vymyšlenost. A taky ty prachy, co za to zpočátku chtěli… Jenže bydlím v bytovce ve čtvrtém patře a ne vždy se mi chce běžet ke kontejneru s odpadem. Samo v pracovní dny je to jasné, ale o víkendech. Anebo jen při blbé chorobě, viz, má osobní minuloroční zkušenost. To pak nastává zásadní otázka: kam s tím? Navíc, on takový ohryzek od jablka, večer sežratý a do rána v koši v létě uležený. Z toho se stane také slušná biologická zbraň. Recenze na Litter Locker jsou příznivé a za tu cenu. Už jsem vyhodila peníze za větší blbiny. Když už jsem byla na eshopu, koupila jsem nějaké dárečky pro oba pány. Jak už to tak bývá, největší úspěch zaznamenala ta obrovská krabice, ve které to všechno poslali. Ta měla dokonce tak velký úspěch, že Oňulka přestal zírat do odpadu a šel si jí prohlédnout.

(pohled Oňulky)

Tak nám panička domů přitáhla zase nějakou velkou bednu. A prej to jsou dárečky hlavně pro nás. No nevím, mimo jiné vytáhla pytel s granulkama. Tak jsem se netvářil nijak nadšeně, páč já granule až tak nemusím. To můj praštěnej brácha nadšeně přešlapoval vedle paničky. Pak vytáhla nějaké konzervy, no to už bylo lepší a pak konečně vytáhla i ňaminky pro mě. No část z nich s radostí přenechám bráchovi. Já tyhle sušený kousky nemusím, já radši všechno masově šťavnatý. Brácha vypadal, že ho klepne, když mu panička hned nějaký ten sušený kousek nedá. No a samo, že jsem dostal kousek salámku i já. Ještě aby ne. Nakonec ještě vytáhla nějaké myšky, míčky a tak. No stejně si s tím bude hrát sama. Protože já sám si vybírám, co se mi líbí a s čím si budu hrát. Jsem přece pan Kocour!

(pohled Pukína)

Panička nám přinesla granulky, sušená masíčka a mičudky a myšky! A hned jsem dostal sušená kuřecí prsíčka na sváču. Ty já úplně zbožňuju, málem mi zaskočilo, jak jsem je honem snědl. A večer si budeme s paničkou čutat. Já jsem tak rád!

Jak jsem přerazil paničku

(nadiktoval Puki)

Jsem mazlící kocourek. Děsně rád se nosím v náručí. Vždycky se postavím před paničku, hodím pohled pracovně nazývaný „smutný číčoun“. Panička se trochu skloní a já jí vyskočím do náručí. Hlavičku položím na rameno a nahodím motůrek. Panička mě poplácává po zadečku a já jsem úplně šťastnej. Takhle to praktikujeme už rok. A já si myslel, že jsem si už paničku vycvičil. A ono ne. Tuhle jsem zase potřeboval nutně pochovat. Tak jsem se postavil před paničku a myslel jsem si, že si mě panička všimla. A ona ne, kdoví na co myslela. No vlastně asi nemyslela vůbec, páč jsem vyskočil a jak se ona nesklonila, narazil jsem hlavičkou do jejich žeber. Copak já jsem na nějakou tu ránu zvyklej (prej jsem katastrofickej kocour s těžkou prdelí), ale panička to chvíli rozdýchávala. A omakávala si žebra a študovala, kolik jich má přeraženejch. No snad se poučila a bude si více všímat našich přání a požadavků.

Jak jsem šel s paničkou do práce. Málem.

(nadiktoval Oňulka)

Tak Vám řeknu, že mě panička pěkně štve. Skoro každé ráno brzo vstane a chvíli poletuje po bytě. Pak se ustrojí, vezme si kabelku, tašku s jídlem, otevře ty velký, těžký dveře (za které nesmíme) a zmizí za nimi. A já tady zůstanu sám se svým praštěným bráchou, kterej mě kouše do zadku a chce se honit. A tak jsem se rozhodl, že vyzkoumám, kam to odchází. Vždyť kdoví, jestli si nechodí někam hrát a bavit se. A to všechno beze mě. Dnes ráno jsem si to tedy vyčíhl. Počkal jsem, až se panička se mnou rozloučí. Pak šla dát pusu na rozloučenou bráchovi. Využil jsem té chvilky a vlezl jí do kabelky. Přikrčil jsem se tam a čekal. Panička přišla, chytila kabelku a… Skoro mi to vyšlo. Skoro. Jen kdyby se u kabelky neurvaly ty blbý ucha. Určitě by si ničeho nevšimla a odnesla mě sebou. Fakt nevím, proč má takové hnusně předražené kabelky, co nic nevydrží. Kdyby si koupila jednu pořádnou a za zbytek pořídila ňaminky pro mě, udělala by líp. Takhle jen konsternovaně zírala na ucha ve své ruce, kabelku vysypanou na zemi a můj mizející zadeček za rohem chodby.

I'll show you how angry I am...

V práci mám kolegyni, která má pejska. Pro ni je to člen rodiny stejně jako mí dva kluci pro mě. A tak si občas povídáme o těch našich dětičkách. Ale máme taky kolegu, který moc zvířata nemusí, a vždy to náležitě okomentuje. Abychom toho nechali, jako toho nesmyslného polidšťování chování zvířat. Já částečně souhlasím. Ale ono se tomu opravdu těžko ubráníte. Například tento týden a můj nástup do práce po vánočních svátcích. O vánocích jsem dobírala ATB. Ano, opravdu jsem skoro nepřežila jeden blbý vytržený zub. Po měsíci se mi udělal zánět a já dosud vyplachuji ďouru po zubu kysličníkem a brala jsem léky na zánět. Možná protože léky moc neberu, je mi po ATB vždy dost nevolno. Přivítala jsem tedy konec roku a hlavně dovolenou opravdu radostně a ani jsem moc nikde nechodila. První den mého nástupu do pracovního procesu byl těžký jak pro mě, tak pro oba mladé pány. Když jsem se vrátila z práce, doma se mnou nemluvil ani odpaďák. Oba pánové měli nafouknuté držtičky a nasadili nejtěžší kalibr toho, jak mi ukázat svoje rozhořčení. Totální ignoranci. V praxi to znamená, že se každý odebere do jednoho rohu místnosti a zalehne tam. Zírá bez hnutí či mrknutí oka do rohu, zadkem je natočen na mě. Pakliže přejdu do jiné místnosti, následují mě dvě nafučené bytosti, které se opět instalují do rohů. Abych jako viděla, že mě vskutku ignorují. Tzv. totální ignoranci naštěstí používají ve výjimečných případech, jako je ještě případ podání tabletky. Tak nějak zvládáme veškerou péči. Něco máme rádi méně, ale nakonec to dáme. Nicméně se musím přiznat, že podání léků je jediná výjimka, kdy dochází k boji a zraněním na obou stranách. Pravidelná odčervovací tabletka snad ani takový problém není. Hlavně tedy pro žravého Oňulku. Tabletka se zamaskuje do ňaminky a on ji většinou slupne. Puki už je tvrdší oříšek. Ten má moc rád své oblíbené granulky a k všemu ostatnímu přistupuje s nedůvěrou. No a schovejte tabletku do čehokoliv, když si každé podané sousto pečlivě očmuchá. Občas preferuje granule i před konzervou. Když třeba někdy nemá chuť, raději vynechá večeři v podobě konzervy (jakékoliv značky) a jde si schroupat svých pár granulek. Ale to je tabletka jednou za čtvrt roku, tak to není nic tragického. Průšvih nastal, když měli asi 2x ATB (chytli ode mě rýmu). Po zkušenostech a scénách při podávání prvních ATB, jsem při nasazení druhých s nimi raději obden jezdila na veterinu na injekce. Chápu, že je to blbé, ale když do nich tu tabletku nedostanu, tak se nedá nic dělat. Nerada jim lámu páteř a pacičky. A když ji už mají víceméně v krku, stejně se jí zbaví. Oňule umí nádherně slinit. Když mi to udělal poprvé, tak jsem myslela, že je po něm. Kocour s prohnutým hřbetem, vykulený oči a okolo tlamy pěna. Puki zase děsně rád zvrací. Dáte mu tabletku, on jí nakonec po boji na život a smrt polkne, otočí se a vyblije i zítřejší snídani. A to normálně nezvrací, protože dostávají pastu. No a tak důsledkem podání tabletky je výše uvedený stav mnou pracovně nazývaný totální ignorance. Naštěstí netrvá moc dlouho, protože který Sphynx by vydržel bez pohlazení?