Slasti bydlení v bytovém domě

Ano, mám v bytě dva kocoury. Ne, nejsou cítit. A není to jen můj osobní názor vycházející z mých domněnek o vlastní čistotě a zvyku (člověk si postupně zvykne na vše a přestane vnímat okolí). Kostatovali to však i jiní.

Oni vlastně kocouři nesmrdí. Jako když k nim člověk přiloží nos, ucítí zvíře. Ale musím říct, že to není nepříjemný odér. Je to jiný pach než člověčí, ale smrádek to rozhodně není.

Výjimku tvoří následující:

• kapsička z mořských potvor k večeři. Ale to se týká pouze kocouřího dechu
• Puki si občas počůrá nožičku. Není takový metrouš jako Oňule a při následné očistě a své vrozené šikovnosti se v průběhu snahy o očistu překulí na záda. Zhodnotí situaci, jako že se na to může vytento. Však ona ho panička utře vlhčeným kapesníčkem.

Ale v průběhu posledních měsíců u nás v bytě nastala situace, že kočkobába s 80 kočkami v bytě 1+kk na tom je s kvalitou ovzduší lépe než já. Pod námi probíhá rekonstrukce bytu. Vlastně začali tak nějak touto dobou před rokem a stále nemají hotovo. Zřejmě se na to vrhli s pocitem, že žádná příčka/podlaha/cokoliv nesmí zůstat původní. A zasáhli i do systému větracích šachet (kterými mimo jiné vedou rozvody elektriky/plynu/vodovodu). To by mi nevadilo, ať si pode mnou staví třeba Karlštejn, spánek mám dobrý. Ale přehrazení, či úprava šachet v bytě pode mnou vyvolala problémy u mě (a obávám se, nejen u mě). Přestalo se mi odvětrávat WC (šachta nemá tah), naopak veškerý smrádek zespoda mi jde do bytu přes větrací šachty na WC, koupelně a kuchyně (digestoř). V létě jsem to tak necítila, letošní suché a teplé léto bylo příznivě nakloněno trvale otevřeným oknům (mám zasíťovaná okna a balkon, takže není problém stále větrat). Před měsícem se ochladilo, okna zavřela a nastal problém. Postupně se mi podařilo eliminovat hlavní problémy, tj. digestoř jsem koupila novou, tzv. vnitřní (větrací otvor v kuchyni zazdila). V koupelně instalovala před větrací otvor uhlíkový filtr + větrací mřížku zamezující zpětnému chodu. Ale koupelna nebyl takový problém - přece jen, máme plynové karmy na ohřev vody, takže komín s tahem tam je a zřejmě na tom místě agilní soused zásadně nepřestavoval. Největší problém bylo WC. Instalace uhlíkového filtru s aktivním uhlím + větrací mřížkou zamezující zpětnému chodu se žaluziemi, vyřešila problém na 80%. Přesto zbylých 20% mi nedělalo dobře. Zápach šel chodbou do kuchyně (asi mnou "způsobovaný průvan" = mikroventilace v okně kuchyně, vaříme na plynu, takže bez ní to nejde). A v kuchyni, koneckonců ani v chodbě po otevření domovních dveří nechcete cítit smrad. Bohužel, zápach prochází zdmi, takže stavební úpravy v tuto chvíli už nebyly řešením, větrací šachty není možno kvůli rozvodům zazdít či odizolovat úplně. Situace mě dohnala ke zkouškám různých osvěžovačů vzduchu a podobných vymyšleností. Ale mně ta vůně prostě vadí. Nikdy jsem to nepoužívala, bolí mě z toho akorát hlava a nechci smrad překrýt - to není řešení. Začala jsem tedy testovat různé neutralizátory. Většinou jsou ve formě gelu. Jako to by šlo, nicméně i ty neutralizátory/pohlcovače pachu mají své specifické vůně, dost často tzv. desinfekční. To jde použít na WC, ale takovou "savovou" vůni rozhodně nechcete cítit v chodbě, či k ní navazující kuchyni. Po dlouhém hledání a testování různých výtvorů jsem našla přístroj od firmy EcoStep, který skutečně funguje jako neutralizátor. On má i funkci osvěžovače, ale ta náplň, kterou jsem použila jako první (mám celkem koupeny 3 náplně), je dost neutrální, nebo opravdu tak decentní, že jí ani nevnímám. ALE nejdůležitější je, že máme zase v bytě jen svůj smrádeček. Osvěžovač je na 2 baterie a stojí jen o trochu více než běžné podobné přístroje. Náhradní náplně jsou tedy vcelku drahé, prý vydrží 60 dní. Je to asi o tom, že to není jen vůně, ale skutečný neutralizátor zápachů. Přes vyšší cenu (zase to nestojí svět, bude o 1 láhev dobrého vína měsíčně méně) budu tento přístroj používat. Minimálně přes chladné, nevětrací měsíce.

Pozn. Oňulka: si představte, panička nám zase odšroubovala všechna před rokem přišroubovaná škrábadla a že prý je teď můžeme převrhávat, jak jen chceme. A můžeme zase skákat z té nejvyšší skříně na vrzající točivou židli i o půlnoci! A také sundala tlumiče z mého číča kolotoče. Takže když ho rozjedu, tak s ním přeskákám třebas celý pokoj. A taky můžu okolo třetí hodiny ranní mňoukat, jak chci. A ještě mě řekne: skoro nejsi slyšet Oňulko, řekni to hlasitěji!

Pekelné kočky a kocouři

Na jedné nejmenované tv stanici dávali jeden nejmenovaný pořad, kde jeden správný řízek - odborník na chování koček - pomáhá zoufalým rodinám zvládnout jejich chlupaté "miláčky". Ráda se podívám na zkušenosti jiných a tak jsem si nenechala uniknout těch opravdu jen pár dílů, co zatím tv odvysílala. Za sebe mohu říct, že si za problémové chování koček většina účastníku mohla tak trochu sama. Rozesmál mě díl se "Sphynxem". Pán byl totiž nemile překvapen, že Sphynx pořád cosi zkoumá, šmejdí po bytě, musí při všem asistovat.  

A právě tento pořad mě donutil k realizaci projektu "poličky do každé místnosti". I když já je nechám skákat po čemkoliv, přece jen lávka, navržená přesně pro ně, je určitě lepší. Ona mi ta realizace trvala tak dlouho, protože mi bylo jasné, že je to pouze pro jednoho z nich. Puki nikdy po výškách netoužil, respektive z výšek padá stylem zralá hruška. Proto jsem nejvýše posazenou lávku vedla tzv. nad gaučem. A jak jsem předpokládala, Puki na nové poličky dosud nevložil ani jedinou svoji tlapku. Nicméně Oňule se okamžitě vydal na průzkum.

V jednom díle této tv show byl i kocourek (nebo kočička), který se schovával na záchůdku. Pán pravil, že je nutno kocourka ze záchůdku dostat do prostoru. S tím souhlasím, ale u nás má schovka na hajzlíčku i jiný význam. Jde o to, že existují tzv. neutrální území, kde platí pakt o neútočení a klidu. Jedná se právě o záchůdek, napajedlo a poslední případ je, když někdo něco žvýká, tj. čas krmení. Já to dodržuji, Puki to dodržuje (když vidí, že se já nebo brácha zabýváme čímkoliv z výše uvedeného, maximálně mňoukne, jako že je ve frontě a že v klidu počká). Ale Oňule spustí tiché mňoukání, které přejde vzápětí v sirénu. Případně doplní bušením pěstiček do zavřených dveří (případ WC). Takže ta pravidla moc nedodržuje. A zneužívá hlavně toho záchůdku. Když se oba pánové honí a packují, Puki má samozřejmě navrch. Je vyšší, štíhlejší a silnější. Takže aby Oňule získal alespoň chvilkový pocit výhry, buďto vyskočí na nové poličky. Tam za ním Puki neleze, jen na něj kouká zespod a brblá si pod fousy. Anebo skočí do záchůdku a přikrčí se tam. Puki si řekne: "aha, brácha bude čúrat" a vypne pozornost, začne se omývat atd. Na to čeká Oňule, vystartuje ze záchůdku, zakousne se Pukimu do šíje a slaví prchavý okamžik vítězství.

Takže to chce při soužití s jakýmkoliv tvorem používat ponejvíce zdravý rozum. Na ostatní máme strejdu gúgla.

Úraz při péči o kocourka

V jednom z předchozích článků jsem popisovala, jak probíhá podávání tabletek u obou milostpánů. A tak jsem zkusila ochucenou odčervovací pastu, a že prý je to lepší. No řekla bych, že ten odčervovací prostředek musí být tak strašný, že ani ochuceniny obsažené v pastě nepomohly. Nejprve dostal dávku Oňulka. Ano, neobešlo se to bez srdceryvného pláče a slzy v oku. Pak jsem odchytla Pukiho. Ten asi viděl bráchu vzlykat pod gaučem, tak se už předem rozhodl, že se tak lehce nedá. Jenže to já také ne, jde o jejich zdraví. Takže byl přisednut a následně dostal dávku do tlamičky, kterou jsem okamžitě stiskla, aby nemohl pastu vyprsknout. Puki polkl a já už teď vím, co znamená rčení: vylezly mu oči z důlků. Následně vypálil takovou silou, že mi vyhodil obě ruce z ramenních kloubů. Když jsem se vzpamatovala, zjistila jsem, že jsem v místnosti sama, jen kousek ode mě je naslintáno. Každý, kdo má kočku ví, že kočka se nepříjemných chutí v tlamě zbavuje sliněním. A tak jsem vzala papírové utěrky a šla po Pukiho stopách utíraje jeho sliny. Cestou jsem odhadovala, jakou poměrnou část tvoří odčervovací pasta a zda nebude nutno aplikaci opakovat. Po nějaké době jsem narazila na krvavou stopu. Přestala jsem zkoumat poměr slin a pasty a snažila jsem se najít Pukiho. Byl zalezlý pod rohovým gaučem a nebyl ochoten k čemukoliv. Ta psychopatka, která se ho právě pokusila otrávit, ztratila veškerou jeho důvěru. Protože dýchal a nevypadal na první pohled nějak zle, nechala jsem ho chvíli v klidu. Asi za hoďku sám vylezl, byl mnou odchycen a diagnostikován. Ten šikanovaný kocourek ode mě zdrhal takovým tempem, že si vylomil drápek na pacce. Ale jen ten drápek, lůžko vypadalo nedotčené. A protože jsem byla stále v nemilosti, raději jsem ho pustila a jen sledovala, zda nekulhá a tak.

Po této zkušenosti se asi vrátíme k tabletkám Milbemaxu. Jsou nejmenší, a když je zabalím do ňaminky, tak do nich dávku postupně, v průběhu celého dne, dostanu. MMCH, bylo mi zcela odpuštěno až třetí den.

Dárky a dárečky

(nadiktoval Oňulka)

Lidi, si představte, že můj švihlej brácha měl narozeniny. A co on toho dostal! Určitě víc, než kdy já. No ale ono je to stejně určeno pro mě, protože on se totiž bojí výšek. Ano, slyšíte dobře, je divnej. On totiž už párkrát odněkud spadl a tak si dává pozor, kam skáče či leze. Panička říká, že už si minimálně 4 životy z účtu vybral. Však má pěkný dvě jizvy na prďce. On (já) totiž dostal poličky na stěnu a kočičí kolotoč.

Poličky na stěnu - zatěžkávací zkouška prováděna Oňulí

Tak na tohle mám vlézt - nikdy! (foto z průběhu realizace)

Kočičí kolotoč nám přišel později, panička totiž podcenila dodací lhůtu. Říkala, že má na jeho objednání dost času, protože se prej v čr nenajde druhej takovej magor, kterej by vyhodil takový prachy za kus dřeva. A taky nám vyhrožovala, že jestli si nebudeme hrát, tak něco uvidíme. Nakonec kolotoč dorazil a tak jsem ho vyzkoušel. Ale mě Vám to chytlo! Ze začátku jsem vyskakoval z kolotoče jako výsadkář - kotoulem přes tlamu. Ale ona panička pořídila kvůli ceně ten nejmenší průměr. A tak jsem se docela brzo naučil kolotoč stabilizovat rozložením váhy. A běhám a běhám a běhám. Nejraději ve dvě v noci. To ho kolikrát tak roztočím, že sám vylétnu a kolotoč se poskakováním přesune do půlky pokoje. Panička to komentovala, že se jako těší, co na to naši noví sousedi. Pod námi byl totiž strašně dlouho prázdný byt a nedávno ho někdo koupil. Zatím se tam už skoro půl roku pokouší o rekonstrukci. První 2 měsíce panička vůbec nic neříkala, teda říkala, že sama náš byt rekonstruovala, takže můžeme akorát tak držet tlamičky. Ale pak už začala docela nadávat. A měla pravdu, jsme přesně nad nimi a většina prachu z bourání šla zřejmě nahoru. Takže k nám. Po celém bytě jsme měli poprašek zdiva. Já dokonce začal trochu kašlat. Tak panička každý den utírala prach a stírala podlahu. Což normálně fakt nedělá. A pak jednou takhle začali v neděli v 11:45 bourat příčku a to jí nadzvedli. No a poslední kapka byla, že se nikdo neobtěžoval trochu poklidit společnou chodbu. Prý bylo občas jakoby něco utřeného, ale spíš ruply nervy nějakému důchodci ve vchodu a chodbu či vchodové dveře ošmrdlal. A tak cituji paničku: "pomsta bude sladká!"

Kočičí kolotoč

www.youtube.com/watch?v=YFRNLTCHg10

A baví nás stále víc

www.youtube.com/watch?v=XM7HmX-HPI8

Úvaha paničky

Jednou jsem takhle dostala záludný dotaz, zda vše o čem píši, se opravdu událo. No ano. Já jsem asi katastrofy přitahující člověk a furt se mi něco děje. Jedno únorové ráno mě to zase připomnělo. Krátce na příkladu popíši, co mě potkalo doslova v jedné hodince.

Vstávám poměrně brzy (dědictví výrobního závodu, kde se "jelo" na 3 směny). Vstávání a ranní hygiena (tím myslím celé rodiny) proběhla ještě v normálu. Jako že si na mě Oňulka lehne a odmítá mě pustit z postele. Nebo Puki, který těsně před mým odchodem z bytu kamsi zmizí, a já chytnu nerva, že jsem ho zavřela někam (do skříně, na WC, kamkoliv). A tak ztrácím cenné minuty jeho hledáním po celém bytě. To vše beru jako normální život. Ale jedno únorové ráno jsem vyrazila do práce. Sešla čtyři poschodí a těsně přede mnou z bytu na patře vyšel soused. Postarší to člověk, se kterým tam bydlím celý svůj život. Na pozdrav mi neodpověděl a vzápětí na mě pustil těžké vchodové dveře. OK, též nepatřím po ránu k intelektuálně nejsilnějším jedincům. Naše cesty pokračovali shodně - k popelnicím. On byl půl kroku přede mnou. Při přecházení silnice jsem zavinila složitou dopravní situaci. Prostě jsem prakticky vlezla do cesty cyklistovi. Na mou obhajobu musím podotknout, že já šla půl kroku za sousedem a tak nějak jsem asi podvědomě předpokládala, že on se rozhlédl. Vím, neomlouvá mě to, jsem blbá. Cyklista přestal šlapat, já popoběhla, ke kolizi nedošlo. Nicméně podotýkám, ten cyklista byl též kandidát na Darwinovu cenu. Jel v únorovém ranním šeru a dešti po silnici neosvětlen a v tmavém kvádru. Další můj zážitek byl u kontejneru s odpadky. Soused vrhl svůj pytel s odpadky do kontejneru a přepečlivě ho před mým ksiftem zaklapl. Ale opravdu vyloženě doklapl. Takže jsem trávila další drahocenné ranní minuty otlapkáváním kontejneru a cloumáním s jeho víkem, až jsem ho otevřela a mohla vyhodit pytel svůj. Zavřela jsem kontejner a pokračovala vcelku bezpečně na zastávku MHD. Za chvíli se přiřítil trolejbus. Z trolejbusu vystupovala paní, která se na předposledním schůdku zastavila a kolmo před sebe nastavila pánský vystřelovací deštník. V další vteřině deštník vystřelila. V té chvíli jsem ocenila svoji ranní těžkopádnost a to že jsem stála stranou opodál. No a tak mohu pokračovat den za dnem.

Rozdílné povahy v rodině

Už z předchozího článku je vidět rozdílnost povah. Oba jsou Sphynxové v každém ohledu a přece jsou každý úplně jiný.

Oňulka je metrosexuál se zájmem o módu a nové trendy v oblasti vývoje parfémů, aby se nakonec vrátil k tradičním vůním typu Chanel, Guerlain a v neposlední řadě také k parfému od Givenchy - L'Interdit. Oňulka je prostě vcelku dobře zvladatelný kocourek, který přiběhne na zavolání, vyžaduje jemné zacházení jako šimrání na hrudníčku, škrabkání na prdelce apod. Nicméně musím říct, že největší kokotiny dokáže vymyslet právě jeho hlavinka. Ale už předem je mu to líto. Občas sice rád přehrává a jasně svým herectvím aspiruje na Oscara.

Puki je drsný muž, který opovrhuje mýdlem a rád se rve. S bráchou, s paničkou, s plyšovou myškou. Spolu pořádáme zápasy v řecko-římském stylu, kdy já uchopím kocourka, vyhodím ho do vzduchu, opět chytím a mrsknu s ním na křeslo. Následuje série chvatů, kdy se jeden druhého snažíme přeprat. V tento moment jeho brácha zbaběle utíká a schovává se buďto do záchůdku nebo vyskakuje na dveře, abychom ho nepřibrali do arény. Zápas končíme objetím tak silným, až Puki vypískne.

Možná i proto Pukimu domácí násilí a šikana z mé strany vlastně nevadí i když reaguje, tak jak reaguje a po chvilce na vše zapomene. A panička díky němu zvládá umění vysoké diplomacie. Např. večeře - o víkendu se někdy Oňulce povede si vymňoukat kapsičku dříve. Takže nandám do dvou mističek. Oňulka se do své porce pustí. Ale Puki třeba rozpráví s ptáky na balkoně. Pro mě to znamená, že nesmím Pukiho čapnout a donést k "talíři". Následoval by záchvat - ale já jsem sem nechtěl vůbec jít, já tady nechci bejt a to jídlo si sežer. Takže hlavně nenápadně, tj. začnu si s Pukim hrát na honěnou a směřuji ho k prostřenému stolu. Většinou si všimne, zastaví a trochu pojí. Ne moc, on raději granulky, ale přece něco. Uznávám, mohla bych se na tyto tanečky vykašlat, ale. Za prvé Oňulka poté zbodne obě porce, bohatýrsky je zapije a následně vybleje. Jedna celá kapsička je na něj prostě moc. No a za druhé, Oňulce roste z těch kapsiček pupek.

Musím uznat, že Puki má z těchto zápasů docela doboru fyzičku. Udržet ho, když opravdu nechce, je dost těžké. Z dob před kastrací (to byla situace s jeho JÁ nejhorší) si vzpomínám na jedno podávání odčervovací tabletky (mimo jiné i proto, že jsem v letu hlavou prorazila sádrokartonou příčku). To se musela nejprve umotat ručníková rolka, kde Puki představoval náplň. Pak se na rolku sedlo a začala fáze: otevři tu tlamu, ať ti mohu nacpat ten prášek do krku. Nejsem žádný drobeček, vždy jsem byla nejvyšší ze třídy a podváhou skutečně netrpím, ale ten malý tvoreček dovede vyvinout takovou sílu, že mě ze sebe několikrát skopnul. Vlastně se občas divím, že jsem mu ještě něco nezlomila.

Malá ukázka našeho vztahu následuje.

www.youtube.com/watch?v=ja-K7Wc5DXY&feature=youtu.be

Návštěva příbuzenstva

Minulý týden měli cestu okolo našeho sídla chovatelé našich blahorodí. Tak se přijeli mrknout, co z nich vyrostlo za krasavce. Jako tradičně, pánové se předvedli úměrně svým povahám. Oňulku jsem vylovila a v náručí ukázala. Nemá moc rád návštěvy a než by přišel mrknout, kdo to okupuje jeho oblíbené křeslo, byla by noc. Tak se nechal chvíli obdivovat a pak se přesunul zpět do bezpečí ložnice. Normální průběh, prostě kočka, která není vyplácaná z každé návštěvy.

Ale Puki, to je panečku jiný kádr. Ten se totiž ani tak nebojí cizáků, ale vytočí se kdykoliv je, byť jen lehce, k něčemu nucen. Tentokrát vzal přenesení do jiného pokoje jako útok na svá ústavní práva a jako tradičně mu škytlo v hlavince. Viděli jste někdy krajtu, jak dokáže kroutit celým "tělem"? No na Pukiho nemá. Tomu všechny kosti v těle zgumovatí a celý se kroutí za jediným účelem - vysmeknutí se z láskyplné náruče. Musí to vypadat úděsně, a protože jsem na něj nechtěla lehnout a znehybnit ho, moc si kocourka neprohlédli. Po chvíli se mi vysmekl a s rozzuřeným výrazem odběhl. Mě to moc nerozhodí, protože jakákoliv mnou dobře míněná akce vyvolá právě tuto reakci. Dokud je Pukimu ponecháno plné rozhodovací právo, je to nejhodnější kocourek na světě. Samozřejmě, oba jsou správní Sphynxové, takže neexistuje nějaké kousnutí či drápnutí jako obrana. To se opravdu nikdy nestalo. Oba jsou hodní, Puki nezničil nikdy nic, Oňulka má své slabší momenty, ale nejsou to cílené shozy křišťálu po prababičce. Prostě to jen nedobrzdil, nebo nevybral zatáčku. Ale zatímco provádění nepopulárních úkonů na Oňulce (kapání do oček, případné dočištění prdelky) je provázeno ublíženým pohledem a teskným pomňoukáváním, Puki se okamžitě vytočí do vrtule a začne bojovat jako o život. Občasné přejetí jeho prďky toaletním papírem kupovaným jen pro něj - Tento Cool Aqua (s mořskou vůní a vzorem mořských mušliček a hvězdic) vyvolá odezvu, jako bych ho chtěla ojet rašplí. Takže postup je následující, odchytit Pukiho, obkročit Pukiho, přisednout Pukiho, pokusit se nadzvednou ocásek Pukiho a konečně, otřít zmítající se prdel Pukiho. To je ale sporadická činnost. Tak to neřeším. Ale např. každodenní kapání do oček jsem musela strategicky promyslet. To se nahnete nad Pukim a začnete hlazením zpracovávat hlavičku a tvářičky. Puki se rozvrní blahem a začne pošlapávat a pomrkávat. Po určité době si nenápadně kápnete za zády kapičku očního gelu na ukazováček (samo jednou rukou, druhou stále hladíte) a ukazováčkem přejedete nenápadně po Pukiho očičku a pak ještě po druhém. Ještě chvíli hladíte a pusinkou na tvářičku celou akci ukončíte. Vše funguje a bude fungovat za předpokladu, že nějaký myslitel za účelem inovace nepřestane tento oční gel použitelný i pro kočky vyrábět. Pokud se tak stane, jsem v piheli, protože k Pukimu očičkám NIKDY nepřiblížím lahvičku s očními kapkami.

Kdysi dávno jsem přemýšlela, jak to řešit, ale pak jsem to vzdala a beru to jako povahový rys. On totiž pan Puki v době dospívání byl stráášnej šéf. Jeho ego proráželo strop a stoupalo do výšin. Ale to se přiznám, to jsem ho ani nedokázala udržet a zcela běžně z něho dělala ručníkovou rolku. Dle mého amatérského názoru jde skutečně o ego a povahový rys, nikoliv o stres. On totiž Puki po takovéto scéně uteče do vedlejšího pokoje. Do cca max. 5 minut vyjde z pokoje rozesmátý kocourek s našpulenými rtíky a "budeme se pusinkovat"?

Po odjezdu návštěvy Puki pečlivě oskenoval čumáčkem každý milimetr plochy, kde pán s paní stáli či seděli a tázavě pomňoukával. Na moji výtku: seš pako, mohl jsi si je očichat přímo si odfrkl a začal si významně olizovat zadek.

Rekonvalescence

Začátkem roku jsme byli nemocní, tak jsem se rozhodla posílit rodinou imunitu. V roce 2013 jsem oběma chlapcům nechala píchat injekce na posílení imunity Zylexis. Injekce jsou bezesporu parádní (však cena též). Ale musí se opakovat dle určitého schématu. To znamená opakované návštěvy veteriny. To pánové těžce snášejí. Ani se jim nedivím, též nemám vysedávání v čekárnách ráda. A tak jsem po menším net průzkumu vyhodnotila, že nejlépe bude zakoupit 2 různé preparáty na podporu imunity a nějakou dobu podávat. Začala jsem sirupem Plerasan V a předpokládám, že tak minimálně 4 měsíce v něm pojedeme. Na dobu poté mám již v šuplíku připraven IMMUNOVET. Pro sebe mám COLOSTRUM (s ním též pánům lehce "cukruji" granulky) a to by nám mělo dát do léta tolik imunity, že nás to snad porazí.

Klidný spánek a jeho narušitelé

(nadiktoval Oňulka)

Rodinná choroba

(nadiktoval Puki)

Rok 2015 jsme nezačali nejlépe. Panička 31. 12. 2014 lehla s rýmou. Ona svoji chorobu nazývala prasečí mor křížený slepičí chřipkou a stříknutý ebolou. Panička nemocná nebývá. Vlastně si ani nepamatuji, že by někdy měla chřipku. A tak si to vybrala tentokrát. Naše maličkosti byli solidární a leželi jsme s ní. Panička vždycky říkala, že já jsem citlivá bábovka, že mě ofoukne a mám rýmičku. A kdo myslíte, že od paničky chytil trochu toho prskání. No přece můj zdravým prolezlej brácha! Panička říkala, že k panu vetovi nepojedeme, protože tam bychom chytli ještě to, co nemáme. A že to nevypadá tak akutně. A tak zapátrala po netu a dala na rady zkušených. Koupila té bábovce dětský ACC sirup. Injekční stříkačkou mu do papule dávkovala každé ráno a večer sirup a to celé 4 dny. Pátý den to už vzdala, páč brácha byl docela zpruzen. Asi mu moc nechutnal. Prskal u toho a nadával paničce, že ho chce zabít. Já jsem je pokaždé s úsměvem pozoroval a tak, když jsem si jednou zcela nezávazně odfrkl, dostal jsem ráno také jednu dávku. Mňoukal jsem, co to šlo, že došlo k omylu, že já nejsem nemocen. Zbytek dne jsem si dával pozor, abych ani náznakem nezavdal příčinu k domněnce, že jsem též nachlazen. A panička si toho všimla a další dávku jsem už nedostal. Tak jsem se mohl vrátit k sledování té zábavné ranní a večerní minutovky, když brácha dostával siroupek. Teď už vypadáme všichni zdravě. Dokonce brácha, ten svůj dřívější elán dal najevo shozením reprobedýnky, co stoji u PC. On za to ale fakt nemohl. Hráli jsme spolu packovanou honěnou a jak mi utíkal, vzal to přes roh stolu, kde má panička PC a šlápl jí do talíře s uzeným jazykem a hořčicí. Po té hořčici mu uklouzla packa, a jak se snažil udržet rovnováhu a neupadnout, srazil tu reprobednu, která byla v tuto chvíli na zcela nevhodném místě. Aspoň je klid, protože bedna už nebední :-).