Čas vánoční

(nadiktoval Oňulka)

Tak nám přišli vánoce. Panička přinesla nějaké zdobení, ale mně se to moc líbilo. Tak jsem jí to vytáhl z tašky a zabavil. Jen ten můj děsnej brácha, pořad by si s tím chtěl taky hrát. Ale to teda ne! To je jen moje a nikomu to nepůjčím.

www.youtube.com/watch?v=vrtH2wD11MI

 

(nadiktoval Puki)

Tak nám přišli vánoce. Nic se u nás nezměnilo. Brácha se pořád nechce honit. Ale teď jsem na něco přišel. Brácha má totiž novou oblíbenou hračku – takový třpytivý řetěz. Tak když se s ním chci pokočkovat, jako mu ten řetěz beru. To ho spolehlivě vytočí a pak se honíme…

(nadiktoval Oňulka)

A panička je s námi už týden doma. To je moc dobře. Ale někdy jí napadaj úplný blbiny. Jako například potřela parkety takovým hnusným smradem a pak zavřela dveře skoro do všech pokojů. Prej že tam nesmíme dvě hodiny šlapat. No chápete to?! Zavřít dveře! Kdoví co se tam odehrávalo a bez nás! Tak jsme s bráchou chodili od dveří ke dveřím a teskně mňoučeli. Panička to vydržela hodinu, pak otevřela dveře a nalila si panáka. Prej se z ní stane alkoholik a prej kvůli nám. No museli jsme teda ty zavřený pokoje hned zkontrolovat. Nic zvláštního tam teda nebylo. Jen jsme zjistili, že to daleko lépe klouže pod packami. Já umím hodit nádherného smyka v zatáčce, ale brácha není tak dobrej. Ten to totiž nedokáže vybrat a tak to vezme zadkem o stěnu, odrazí se a zatočí. Fakt je, že takhle vlastně zatočí o hodně rychleji než já.

Panička a její rekonvalescence ve stínu oslav Oňulkových druhých narozenin

Nadiktoval Oňulka

Tak si představte, že mi byli dva roky! A oslavili jsme to řádně. Panička koupila steak z tuňáka a malinko ho opekla na pánvi s kapičkou másla. To máme moc rádi a popravdě, moc tuňáka na ní nezbylo. Jen je škoda, že tak nádherný steak před podáváním na talířku nařeže na malé kousky. (Steak musím nařezat na malé kousky, poněvadž když jsem ho pánům předložila historicky poprvé, tak Oňule popadl celý steak a utekl na nejvyšší skříň v bytě. A dokud ho nespořádal celý, odmítal slézt, pozn. panička).

A taky jsem si našel ještě lepší vůni než je Chanel. Panička jí koupila naslepo a moc se jí nelíbí. Ale mě dost voní, dokonce tak, že jsem si jí jednou vzal do postýlky. (Kdybych měla někomu vykládat, že ten fetišista na vůně dostrkal lahvičku parfému do postele pod peřinu, poté k němu přilehl a spal takto celé dopoledne, tak skončím definitivně v blázinci, páč mi to nebude nikdo věřit. Aspoň že ho tentokrát nerozbil, pozn. panička).

 

Nadiktoval Puki

Nojo, on fakt není normální. Správný chlap má přece smrdět. A když si počúrá nohu, tak vyskočí paničce do náruče. Ta zavětří a ubrouskem na dětské prdelky ho okamžitě opucuje. No a místo šmrdlání se pacičkou se správný chlap může věnovat užitečnější činnosti, např. čutání mičudek. Ale mezi námi, jednu vůni tedy můžu. A to savo. Vždy, když panička uklízí naše záchůdky, tak ho používá. A to se pak klidně i válím po koberečku, po zemi, po paničce (a blaženě slintám, pozn. panička). Prostě po čemkoliv, kde ulpěla byť jen jedna jediná molekula sava.

A taky si představte, že se panička se mnou jeden čas nechtěla líbat. Ale vůbec! Z horečky po trhání zubů se jí udělal opar a prej to je děsně nebezpečný i pro ostatní. No ale mě to tak mrzelo. Pořád jsem to zkoušel a nic. Tak jsem si počkal, až usne. A pak jsem si na ní vyskočil, chytil jí hlavu oběma packama a pusinkoval a pusinkoval. No po chvíli jí to probralo. A prej že mě nabacá, ale jenom mě šoupla pod peřinu a hladila po hlavičce.

Panička a její návštěva koťátek podruhé

Ano, zasloužím si do nosu za obtěžování. Ale neodolala jsem pokušení a tento víkend jsem byla opět navštívit nová koťata v chovné stanici mého panstva. Šťastnou mámou je Pukiho mamina. Klučíci byli roztomilí. Sice chvíli po mém příjezdu padli do pelíšku a mohutně chrupkali, ale stačil mě zaujmout mladý pán Rurik. Házel totiž takové ksiftíky. No připomněl mi tak trochu Oňuli, to je taky mistr grimas. Hlavně tedy když potřebuje vyjádřit opovržení či zhnusení nad mými činy. I ten mamánkovský útěk za matčinu zadnici, celej Oňule. Myslím, že mladý pán má v sobě skryt velký potenciál. Koneckonců předpovídá to i jeho jméno. Ale zatím to jsou všechna malá sladká třepotavá stvoření a čas ukáže.

Kdo mě tedy tentokrát zaujal, byla paní matka. Puki je totiž její dokonalá kopie. Jak pohyby, tak chováním, tak postavou. Ano Puki, už ti nikdy nebudu říkat ty moje prdelko, protože ty máš mohutnou postavu po mámě. A upřímně, ani ty jako skoro už dvouletý kocour na ní nemáš. Ani se nedivím paní chovatelce, že přes všechny pro a proti uvažuje o dalších koťátkách, protože takhle šťastná máma kočka se jen tak nevidí. Mateřství jí vyloženě svědčí a užívá si to. Ostatní mnou pohlazené osazenstvo bylo Pan Kocour Plonbir, neboli velkej šéf od pohledu. A Pukiho bráška Peer Gynt. Ten se tedy nechal hladit podstatně víc, přece jen to není velkej šéf, že ano. A teď mě napadá, že jsem se opět paní chovatelky zapomněla zeptat, jak poznám, kdo je u mě ten velkej šéf. No samo, že prezident jsem já (aspoň si to myslím), ale tak kdo je první a kdo druhý viceprezident. Základní rozpoznávací poučky jako:

  • kdo je první u misky (no samo že Puki, páč ten zná to staré přísloví: jak k jídlu, tak k dílu),
  • kdo koho více zakusuje svrchu do krku (v tom se spravedlivě střídají, přičemž Puki je dobračisko, které nikdy nemá potřebu to dotáhnout do konce, viď Oňulko).

Tak z výše uvedeného tedy nepoznám nic.

Po návratu domů jsem byla pečlivě oskenována a pak se mnou celé odpoledne nikdo nemluvil. Ano, užívala jsem si s jinými kocoury, přiznávám. A stejně jsem myslela na ty malé umňoukance. Myšlenka, že bych nějakého dovezla domů mě pustila hned dnešní pondělní ráno. Je nepsaným zákonem, že po zazvonění budíku musím nejprve 10 minut chovat a poplácávat po prdelce Pukiho. Pak se nějak probere Oňule, tak drbu zase pro změnu jeho. Ale dnes měl Oňulka nějakou depku a ani po hodině a půl mě nechtěl nechat odejít do práce. Ještě že máme volný začátek pracovní doby. Jít dnes někam na čas, tak to nedám. Když jsem utíkala po schodech dolů, slyšela jsem, jak hlasitě za dveřmi komentuje můj podrazácký odchod. A to mám kocoury dva. Mít ještě jednoho, tak opravdu nevím. Paní chovatelka má můj obdiv, že tu svoji bandu vůbec zvládá.

O tom, jak paničce trhali zub moudrosti

(nadiktoval Oňulka)

To jsme si takhle jednou popoledni dávali s bráchou šlofíčka a najednou se otevřeli dveře od bytu a vešla panička. No mžourali jsme na ní dost překvapeně, takhle brzo přijít z práce. A nevycházeli jsme z údivu i nadále. Panička vypadala tak nějak orvaně a ani nás nepozdravila, ani se nás neptala, co jsme tady celý den mňaučili. Ona totiž vůbec nemluvila. Jen jí upadla kabelka z ruky (málem zabila bráchu, kterej se na ní šel podívat zblízka). Pak málem zabila mě, páč se zřítila do postele těsně vedle mě. A hodinu ležela bez hnutí. Pak se tedy nějak probrala a vzala si bonbónek ze šustivého platíčka. Pak si vzala ještě jeden a pak ještě jeden. A pak, no to Vám bylo ale netaktní jednání, mi řekla: „nazdar Puki, ty moje prdelko“. Copak já jsem svůj praštěnej brácha! A vůbec, já mám prdýlku hubenou. Nejsem tlustej jako někdo („já nejsem tlustej, já jsem mohutně osvalenej!!!“, pozn. Puki). Ale odpustil jsem jí to, páč jí asi nebylo dobře. Pořád jen ležela, obkládala se zmrzlýma pytlíkama a jedla nanuky. Taky jsme si občas lízli. Panička má ráda tvarohové a jogurtové a ty mi můžeme taky. Třetí den lízání zmrzlin jsme se proběhli na WC. Všichni. No, mi jsme to prokládali granulkami, ale panička byla na zmrzlinách celý týden. Dobrý bylo, že panička vůbec nikam nechodila, držela se v blízkosti postele, nebo jen tak čučela z okna, jak to máme rádi mi s bráchou. Žádný puštěný počítač, jen občas televize. Ale ta nám nevadí, při sledování televize nás stihne šimrat na bříškách. To počítač nemáme rádi. Když totiž dělá něco na počítači, tak se nám tak nevěnuje. Po týdnu se dala nějak dohromady a řekla, že za tohle si musí udělat radost. Objednala si Chanel No. 5 a kabelku. Voňavku už máme doma a já jsem opravdu rád, že dala na mé rady a zase jí pořídila. No, a protože jsem přejícný kocour, tak doufám za bráchu, že ta nová kabelku bude mít ostré hrany. To aby měl co ožvejkávat, když už ho voňavky neberou tak, jako mě.

Oňulka, naše héérečka

Když jsem psala předchozí článek, narazila jsem na žárlivost Oňulky. Ona vůbec celá Oňulka je zajímavá osobnost. Že žárlí na brášku, je pro nás zúčastněné normál. Například Puki od mala strašně rád pusinkuje. Viděl to Oňule a samo ho takové intimnosti mezi mnou a tím „strašným bráchou“ nebetyčně rozčílují. Jeho dotčené mňoukání jsme s Pukim přecházeli, tak Oňule nasadil kalibr těžší. Začal mi dávat pusinky též. Ale dle své nátury. Takže mi líbne 1 (slovy jednu) pusinu, otočí hlavičku na druhou stranu, zaksichtí se a odprskne si. On je vůbec výrazný dramatický talent. Kdyby kočky měli svého Minďáka (obdoba našich Oscarů), byl by jistě nominován v kategorii: nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli. A Minďák by ho jistě neminul. Například minulý týden jsem klukům stříhala drápky. Ano, nemáme to rádi, ale nějak to přetrpíme. Když jsem stříhala Oňuli poslední drápek na poslední pacce, úděsně zaječel, vytrhl se mi a utekl pod křeslo. Vyděsila jsem se, že jsem ho chudinku stříhla. V duchu jsem si vynadala do volů a utíkala do ledničky pro olivy (pro Oňulku ta nejlepčejší ňaminka na celém světě). Opatrně jsem se přibližovala ke křeslu, abych snad ještě nezvětšila utrpěné trauma, v každé ruce olivu, šišlala jsem na něj jak pablb. Když Oňulka ucítil vůni olivy vylezl a pustil se do ní. Naservírovala jsem mu pod nos druhou. Takové štěstí otupilo jeho pozornost a já si mohla opatrně prohlédnout jeho zadní nožičku. A zjistila jsem, že jsem ho nejen nestříhla, já mu drápek nezastřihla vůbec! Zřejmě ucukl o pikosekundu dříve a já cvakla kleštičkami naprázdno. No jsem zvědavá, jak bude probíhat příští pedikúra.

Puki, zakladatel konzervativního myšlení

Byla jsem s klukama 2 týdny doma a užili jsme si to všichni :-). První dny jsme vzhledem k mé indispozici trávili v posteli. Oboum chlapcům táhne na druhý rok a řekla bych, že se jejich povahy vytříbili. Oňulka je tak trochu mrzoutský dědek, který když není po jeho, dokáže být až protivný. Ano, opravdu jsem nemohla vstát a nosit ho na ramenou. A ano, plně jsem pochopila význam přísloví: vyžvanit díru do hlavy. Stěžování si mu ovšem nepomohlo a tak mňaučil nepřetržitě na nespravedlnost tohoto světa skoro celý týden. Pukimu záhy došlo, že panička není OK. A že bude dobré přilehnout a nechat se hladit po hlavičce. Musím říct, že se Puki trochu změnil. Dříve kontakt se svým dvounožcem tak nevyhledával. Ale poslední půl rok je z něho mazlivka, až na něj Oňule žárlí. Ale Puki se nenechá jen tak něčím rozhodit. Když už ho Oňule opravdu naštve, dá mu facku, že Oňuli 5 minut cvakaj zuby. Puki je vlastně pořád takové roztomilé koťátko. I tím poskakováním okolo mě, když nesu čerstvé granulky. I tím, jak na mě bafne ze svého úkrytu (nejčastěji je ukryt za nohou od židle). A když ho začnu honit, vypískne a nadšeně přede mnou utíká. Podle „ověřených informací“ z netu, by to mělo být přesně naopak. Puki byl kastrován po jednom roce života, Oňule dospěl do stádia „jsem uječenej kocour, co potřebuje kočku“, podstatně dříve.

Druhý týden mé rekonvalescenční dovolené jsme se už všichni honili po bytě za mičudkama, v důsledku čehož nepřežilo naše nejstarší škrabadlo/odpočívadlo. Vylomil se sloupek s plošinkou. A protože to bylo už dost použité škrabadlo a Oňule bude mít za chvíli narozeniny, objednala jsem škrabadlo nové. Splňuje veškeré požadavky panstva:

  • má dlouhé sloupky
  • je vyšší, takže je z něj řádný výhled
  • nemá žádný budník (neb jak každý kocour ví, v budnících žijí bubáci a žádná slušná kóča do nich ani čumáček nestrčí)

Oňule okamžitě přijal škrabadlo za své (je přece samozřejmost, že vše je jeho, pro něj atd.). Konzervativní Puki ho obhlížel se značnou nedůvěrou.

To ani nezmiňuji, že stále hledal staré, rozbité škrabadlo a smutně se na jeho trosky chodil dívat na chodbu. Po týdnu můžu říct, že jsem ho zahlédla sedět na nejspodnější plošině. No dáme tomu tak měsíc a možná se přesune o patro výše.

Felinoterapie

V úterý jsem byla na menším chirurgickém výkonu v našem slovutném SANUSu. Zákrok mi dělali v lokální anestézii, protože jsem odmítla hospitalizaci. Konkrétně jsem tedy panu doktorovi řekla, že by se mě neměl kdo postarat o mé dva dvouleté kluky. Pan doktor se tedy zamyslel a navrhl takový způsob léčby, aby mě ještě ten den pustili domů. Jsem ráda, že SANUS nevlastní psychiatrické oddělení, protože tam bych pravděpodobně skončila poté, co se provalí, o jaké dva kluky se jedná. Nicméně mě řízli a odpoledne jsem se přihnala domů a zapadla do postele. Asi jsem smrděla desinfekci, poněvadž ke mně oba pánové přistupovali obezřetně. Akční Puki se mě večer snažil dostat z postele a když se mu to nepovedlo jeho natrénovaným pobrekáváním (ten kocour fakt neumí normálně mňoukat), přidal i slzu v oku. V noci mu nějak došlo, že mě z postele opravdu nedostane, tak to vzdal a přilehl. Druhý den k ránu jsem si potřebovala odskočit, ale těžce jsem podcenila Pukiho. Obložil totiž postel veškerými plyšovými hračkami a mičudkami, co jen máme doma. Samo, že jsem po jedné mičudce uklouzla a třískla sebou na podlahu. A zřejmě jsem si natrhla pupek (soudím tak dle průsaku krve). Přiložila jsem si ještě jeden obvaz a šla spát. Druhý den ráno už Oňule nevydržel skutečnost, že na mé levé (rozuměj jeho) straně leží Puki a vystartoval po něm = kousl ho do hlavy. Asi byl opravdu naštvaný, poněvadž se mu podařilo Pukimu procvaknout ucho. Normálně bychom startovali auto a jeli k vetovi. Nicméně tentokrát jsem pouze porovnala, kdo více krvácí (stále jsem to byla po noční vycházce já). Přiložila všem čerstvé obvazy a šli jsme to vyležet do postele. Po třech dnech musím konstatovat, že Puki je víceméně zahojen a bez jizvy. Zřejmě mu dám olízat i své rány, když to tak funguje. Postelový povaleč Oňule je spokojen částečně. Líbí se mu v posteli, je naštván, že ho nechci nosit. Puki chodil první den po bytě a teskně mňoukal, jako že ho mám jít honit. Pak pochopil a zalehl též. Copak honit, to by dnes už tak nějak šlo, ale zvedat ho nemůžu. Teď jsem ve fázi hojení zvané: pokud ti něco upadne a nutně to nepotřebuješ, nech to ležet. Nicméně by mě zajímalo, jak funguje v reálu ta felinoterapie. U nás to je konkrétně tak, že mi Puki skočí na břicho, já zařvu, Puki se příšerně lekne a uteče. Po nějaké době se zase přižene, skočí mi na břicho… Oňulka mi po něm pouze rozvážným krokem přechází. Oba dva způsoby mi jako léčebné moc nepřipadají :-).

Koucour versus paničky oběd

(nadiktoval Oňulka)

Nejraději sedím někde ve výšinách - mám rád dobrý výhled (na dveřích, ledničce či skříni) a když jde panička okolo, skočím jí na ramena. Sice mele něco o tom, že jsem těžkej atak. Ale já umím moc dobře plánovaně ohluchnout. Většinou moje přistání ustojí a chvíli mě pak nosí. Ale tuhle jsem to nějak neodhadl. Panička nesla pekáč s pečeným kuřetem na chodbu na studenou dlažbu a já na ní skočil z ledničky. Leč nevyšlo mi to. Přistál jsem v tom pekáči na kuřeti. A co myslíte? Panička ten pekáč pustila! Po dopadu na zem jsem vystřelil z pekáče a běžel se oválet do peřin. Tam jsem probudil zakrtkovaného bráchu. Docela čučel. Panička ječela cosi o debilovi, vopici, a že někdo zajde ukrutnou smrtí. To zřejmě nadávala tomu kuřeti vyplesklému na dlažbě. Ale pak! Pak mi napustila vanu a mohl jsem se cachtat ve vodě! Poté omyla ještě to kuře (nějaké komentáře o hygienických návycích ji pustily zhruba tak před rokem) a poobědvala. Jsem chápavej kocour, nechal jsem ji v klidu najíst…

Panička a její návštěva koťátek

Pohled paničky

V rodné chovné stanici mého panstva mají koťátka. A díky vstřícnosti paní chovatelky jsem je mohla tento víkend navštívit a oňuchat si roštomilá malinkatá stvořeníčka předtím, než se z nich stanou rozmazlení klackové, vládnoucí domácnosti pevnou packou. Koťátka byla úžasná a mladý pán žíháček by byl moje jasná volba, nemít doma už dvě vysokoblahorodí. Měl něco zajímavého v ksiftíčku a pak taky barva „na tygra“ byla moc zajímavá. Vydržela bych je pozorovat celý den. Prostě, kdo neviděl tu esenci roztomilosti, neuvěří. Po návratu domů jsem byla náležitě oskenována a očmuchána, načež se oba pánové začali tvářit poměrně zaraženě. A druhý den nastal teror ze strany Oňulky. Puki ani tak nevyváděl, ale Oňulka se ode mne nehnul, stále do mě ducal hlavičkou a teskně vyl. Vlastně ani nehodil po celý den chrupku, stále chodil za mnou a předstíral roztomilého kocourka, který je tím nejlepším společníkem pro život. Pak už jsem ho podezřívala, že si dal do očí špejle, páč opravdu celý den nespal. To by mě zajímalo, co se jim zase honilo v hlavinkách. Nicméně z návštěvy plyne poučení, že jsme celá rodina vyžraná a budeme hubnout pupíky. Potřebujeme to všichni.

Pohled Oňulky

To se Vám takhle panička odněkud vrátila a ta Vám teda smrděla! Jsem si ji musel zase opachovat sebou samým, páč to se nedalo. A skoro mi to smrdělo jako koťata. No aby zase něco nepřitáhla domů. Jako by nestačil praštěnej brácha. Tak jsem byl celou neděli za moc hodného kocourka. No k večeru se mi to malinko pokazilo. Ale já za nic nemůžu. Jsem vyskočil na ledničku a nevšiml jsem si, že tam má panička položený mobil. Při doskoku jsem ho nakopl a on spadl na dlažbu. A teď má panička mobily dva. Větší a menší. Sice je dala za pomocí gumičky nějak dohromady, ale prej musí mít novej. Ale ani moc neječela, že jsem nemehlo. Ona má totiž panička tento týden narozeniny, tak jsem ji vlastně dal nový mobil jako dárek. A dokonce jsme se večer spolu navoněli. Můj oblíbený parfém Chanel No. 5 stále ještě nekoupila, ale stříkla mi na prdýlku trochu parfému Obsession od Calvina Kleina. Ten mám taky moc rád. Brácha ale ne, ten vždycky přijde, čuchne ke mně a prskne něco o slečinkách.

Pohled Pukiho

Klídek, bych to nedramatizoval. Žádný kotě nebude. Stojíme jí všechny peníze a staráme se jí o zábavu po celé odpoledne. A dost často i v průběhu noci. A ten nablble úsměvnej výraz, který měla po návštěvě koťátek, jsem ji taky během chvíle smázl z tváře. Přivezla si totiž v pytlíku nějaké žluté kuličky (mirabelky, pozn. panička). Ale to byla přesně ta velikost, kterou mám rád na čutání. Tak jsem ji ten pytlík převrhl a vysypal po celé kuchyni. A pak si honil mičudky, dokud se nevrátila do kuchyně. Musím říct, že když je pak sbírala na čtyřech po zemi, tak jí to docela sedělo a také se na ní podstatně lépe skákalo a vozilo.

Kočkouni versus stelivo

Dobré stelivo je výhra, to ví každý a nemusí to být zrovna člověk s astmatem jako já. Bohužel, najít stelivo, které vyhovuje jak mě, tak panstvu, je oříšek. Panstvo nechodí na nic jiného než hrudkující bentonit. A bentonit musí být jemný, jakmile jsou tam větší šutýrky, raději si nechají prasknout močáčky, kříží nožky, očka vykulují a silně úpí. Výběr se mi tudíž hodně zúžil. Všeobecně doporučovaná steliva (jemný Zverlit, Brit Care Ultra Fresh, CanCat, BioSand, Biokats (tedy kromě Biokats bianco, ale ten má zase hrubá znka), mi moc nehrudkují. Opravdu nevím, čím to je. Podezřívám kyselost moči + okolní prostředí (vlhkost atd.). Některá hrudkují více, některá méně. Tak i tak je dost naprd, když se Vám hrudka rozpadne a znečistí okolní stelivo. A pro Oňulku, který je přímo posedlí čistotou a vůní je problém na „nevonící“ stelivo chodit. Záchůdky máme dva, jeden extra obří a druhý pouze obří. Opět, na vině je Oňulka, který do normálních velikostí po příchodu brášky odmítal chodit. Steliva tedy potřebujeme dost. Nakonec jsem objevila stelivo s přídavkem silikátu, který nevypadá jako silikát, ale jako šedý plážový písek. Nezapáchá ani po 2 týdnech a výborně hrudkuje. Problém je, že je k sehnání pouze na zoohitu. Pán z dopravní firmy je z mých 30 kg balíků upřímně nadšen. A protože 15 kg steliva do našeho extra obřího záchůdku zahučí najednou, do druhého používám extra hrudkující stelivo z DM. Hrudkuje opravdu 100%, ale bohužel, je do týdne cítit. Takže pravidelně po týdnu vyměňuji a v průběhu týdne používám nějaký osvěžovač toalet. Zkoušela jsem z DM i to druhé, bílé nehrudkující stelivo. A to proto, že je lehké. Bohužel, jak si panstvo nemůže ve stelivu pořádně zahrabat, není to stelivo dost dobré pro jejich výtvory. A tak mi to pánové neulehčují. Trvají na hrudkujícím bentonitu a neberou ohled na to, že bydlíme ve 4 patře bez výtahu. A že tahat stelivo sem a tam opravdu není moje hobby. Nicméně získávám vcelku dobrou fyzičku. No co bych pro ně neudělala.

 

Kočkouni versus fontána

(nadiktoval Oňulka + Puki)

Oňulka: Tak jsme Vám dostali dáreček. No dáreček, panička už dlouho pokukovala po keramické fontánce. Líbila se jí i jako doplněk do bytu. Ale ta cena. Prej jí stojíme všechny peníze. No ale mi přece stojíme za všechny peníze! A vůbec, někdy je zbytečně materialistická. Třeba se jí nelíbí, že bráška děsně rád okusuje takový ty plastový barevný čepičky na šroubky, kterýma je sešroubován nábytek. Hlavně se teda vyžívá v kuchyni. Odžvejkne je a pak si s nimi hrajeme fotbálek. Na to už si panička zvykla a ani moc neječí, jen je posbírá a zase nasadí. Ale minulý týden jí odžvýkal nejtky na nějaké její blbé kabelce. Panička přišla z nákupu od krávoauta, uviděla kabelku a jen zašeptala: „Týý vole, šanelka“. Týý vole slýcháváme často, to druhý nevím, co je. A musím se pochlubit, já jsem taky borec, ale před cvočky preferuji hru s provázky. Takhle jsem ji zkrátil třásně na další kabelce. Taky měla ohromnou radost. Fakt nevím, proč jich má tolik. Kdyby si nechala jednu pořádně velkou (aby se jí tam vešli tyčinky z DM a další mňaminky), tak jí to přece musí stačit.

Puki: ta fontánka! Už řekni o té fontánce.

Oňulka: no fontánka. Tak ji přinesla, naplnila vodou, zapnula a málem ji klepla pepka. Ona z té fontánky cákala voda až na podlahu. V první chvíli to vypadalo, že jí budeme muset dávat umělé dýchání. Pak se naprdla a začala ji zase rozebírat, že ji strčí do krabice a vrátí. No, a jak jí rozebírala, tak pomalu vychládala a začala študovat, proč to. Pak přinesla nůž a začala upravovat hadičky u čerpadla. Zase ji sestavila a už nic necákalo. Povídala pak něco o debilech, co navrhnou takovou ptákovinou a o druhých debilech, který to vyrobí, aniž by to vidělo nějaké testy funkčnosti či výstupní kontrolu. Pak dodala, že co se rozčiluje, vždyť je to normální. Bodejť, na zvyšování jejího tlaku jsou tady naše maličkosti.

 

Vyjádření paničky:

Po keramické fontáně jsem opravdu koukala už dlouho. Fontány jsme měli celkem dvě. Na každé „straně“ bytu jednu. Protože Onegin, stejně tak jako dělá problémy ohledně kusu toho žvance, dělá problémy i ohledně pití. Resp. skoro nepije. A dobré duše na netu radí: tekoucí voda podpoří v kočce chuť se napít. Ano, kdykoliv jde Puki okolo fontánky, dlouze a rád se napije. Oňule na nějaké to pití dlabe stále stejně. Jedna fontána byl dobrý kup. Pramínek vody stéká do bazénku. Kočka si může vybrat, zda pít z pramínku nebo z hladiny. Druhá už takový kauf nebyla. Voda nepravidelně probublává prostředkem a stéká po kopuli. Oňuli to spolehlivě odradí od pití a Pukimu to taky moc nevyhovuje. Na noc fontány vypínám a v tom případě je druhá fontána nepoužitelná. Navíc po cca půl roce používání začala zapáchat plastem. Pravidelně obě omývám, měním filtry, ale stejně je ta jedna cítit čím dál víc. A řekla bych, že poslední dobou byla už zcela nepoužívaná. V nabídce nejmenovaného E-shopu se ve slevě objevila fontána z keramiky. Tak jsem jí hned objednala a po menší úpravě to vypadá, že máme novou fontánku.

Ad kabelky, to byla taková moje malá úchylka. No už není.

 

Názor Oňulky:

Jde to...

Vyjádření Oňulky k situaci ohledně webovek

(nadiktoval Oňule)

To jsem se Vám ale naštval. Proč? No protože Puki dostal šanci jako první na svůj článek v našem deníčku! Ale já jsem ten hezčí, zábavnější, šikovnější a hlavně, byl jsem paničky první kocourek. Tak se to teď snaží napravit. No já jí to nějak vrátím, já jí totiž umím perfektně vytočit do vrtule. Brášku vždy jen ošetřuje a hladí, ale to já jí umím připravit šťastné chvilky s kocourky.

Tak například, nesmím na kuchyňskou linku. Prej že ráda vaří a že i pro „cizí“. A že cizí nemusí být nadšeni, že ke všemu musím čuchnout, případně do toho strčit pacičku. No jak ze mě nemůže být někdo nadšenej, to vážně nepochopím. Nicméně dělám, jako že to chápu, a když je doma, tak jsem za vzorňáka a na linku neskáču. Si to vynahradím, když je v práci. Nojo, ale já ťululum jsem zapomnělo na IP kamery, které panička rozmístila po bytě, prej aby nad námi měla dohled. To pak přijde z práce a já se musím jít podívat na monitor a vysvětlovat, co tohle znamená.

Ale já se z toho nějak vymňoukám. Spíše budu muset kontaktovat kočičího ombudsmana, páč tohle sledování kamerou, no to je jasný zásah do osobních práv.

Další spolehlivá věc, která jí dožene k slzám je mé stravování. Kdyby to bylo na mě, tak snídám olivky, obědvám kočičí uheráček a večeřím masové tyčinky z DM. No ale nakonec jsem začal chroupat jedny granulky. Ale s konzervičkami, které dostáváme k večeři, to je slabší. Jednou takhle panička už nevěděla coby, tak přinesla konzervičky Schesir. Prej že nic lepšího a s větším obsahem masa nenašla. Tak jsem ty tři testovací porce radostně spapal. Panička byla vyloženě šťastná a koupila megabalení. No a od té chvíle jsem to nevzal do tlamičky. Panička nejdříve nevěřícně koukala a pak si šla nalít do skleničky tu nedobrou hnědou vodu, co někdy pije (a mě děsně nechutná a i to tak divně smrdí, to já raději čaj nebo smetánku s kávou, ale hodně oslazenou). A musím říct, že si skleničku dolila ještě několikrát.

 

Vysvětlení paničky:

Dlouho mi trvalo, než jsem našla granule, které by byl mladý pán ochoten zdlábnout. Jsou to super prémiové granule a nabízí je pouze 3 E-shopy v ČR, ale připadají mi opravdu kvalitní. Někde jsem četla, že je to chemická továrna, nicméně když jsem je ochutnala, přišlo mi, že cítím sušenou mrkev a celer. Nic chemického, ale opravdová chuť zeleniny a masa. Oběma pánům moc chutnají a zřejmě proto mi ani nesní k večeři celou 80g konzervu. Takže kupuji opravdu kvalitní a dražší granule a k večeři dávám konzervičky a kapsičky, které mě finančně nepoloží. A u kterých mě není tak líto vyhodit půlku do koše, páč si jich nikdo nevšímá. A rozdělit jednu konzervu na dva dny nepřipadá v úvahu, včera otevřenou konzervičku panstvo odmítá dlabat. Docela mě překvapili poměrem kvality a ceny konzervy z DM. Dokonce jedna konzervička je „něco“ v olivové omáčce. To má u nás i trochu úspěch. Nicméně granule vedou.

Kočka má devět životů a Puki rovnou tisícovku

(nadiktoval Puki)

Jsem akční kocour. Mám rád bojové sporty a hry. Techniku kopů by mi mohl závidět i Jean-Claude van Damme. Bohužel, starší brácha je tak trošku pecivál. Nechce se moc honit a ani packovat. Alespoň ne v takové míře, aby to mně vyhovovalo. Někdy se se mnou honí panička. Ale to je dost naprd, nic nevydrží a brzo odpadne. A taky, než ona přeběhne z jednoho konce bytu na druhý a ještě mě najde, kam jsem se mezitím schoval, no to by jeden usnul. Tak provokuju bráchu a skáču na něj. Brácha je netykavka, vyskočí na dveře (kam se já nedostanu) a tam sedí a čučí.

To mě teda vždycky pěkně namíchne. A to tak, že začnu uraženě mňoukat. To zase rozhodí paničku, páč jinak jsem úplně tichý kocourek. Já jsem totiž akční kocour a ne užvaněná slečinka jako brácha. Ten žvatlá, mňouká, vrká, pobrekává, no prostě tu držtičku nezavře. A to říká i panička, víte! A tak jsem se rozhodl, že na ty dveře zkusím vyskočit. No když to zvládne ta slečinka, tak já taky. Rozeběhl jsem se a…No to Vám byla rána! Já nedoskočil. Ke všemu se ty blbý dveře daly do pohybu a ujeli mi pod packami. Navíc jsem si při pádu odřel bok o hranu skříňky.

No panička přiběhla fakt rychle (takhle kdyby běhala, když se spolu honíme) a hned na mě: „Co to tady vyvádíš! Jsi celej!“. No celej jsem byl, ale taky trochu otřesenej, takže jsem nestačil zdrhnout a schovat se. Hned mě začala ošetřovat tím červeným sajrajtem, co mi ale vůbec nechutná. A promakávat mě, zda jsem si něco nezlomil. Bože, copak tohle byl můj první pád z výšin?! Taky si už mohla zvyknout a tak nevyšilovat. Zbytek dne za mnou pořád chodila a pozorovala mě. A taky mi vyhrožovala, že pojedeme k vetovi. Pchá, to tak. Nechat na sebe šahat někoho cizího. Pak naštěstí začala víc pozorovat sebe, že se musí objednat ke kadeřníkovi na melíry, páč z nás prej zešediví a rozdělala si čokoládu. To ji vždycky dost uklidní. No bude to potřebovat, páč já se nedám, já ty dveře jednou dám.

Kočkouni versus balkon (zasíťovaný samozřejmě)

Už minulý rok jsem uvažovala o zasíťování balkonu. Přece jen by se kluci „dostali“ trochu na čerstvý luft. Bohužel, není to zrovna lehce proveditelná a laciná věc. Krize nekrize, v ČR kromě pár soukromníků rovnoměrně rozmístěných po ČR, samozřejmě co nejdále od HK, montuje sítě na okna, lodžie a balkony pouze firma K9. Její reference jsou skvělé. Ale nestihají. Těžce nestíhají. Je to sice pražská firma, ale má pravidelné okruhy mimopražských montáží, takže se podělíte o dopravné s dalšími zákazníky. Po roce se dostalo i na nás. Nejdříve si v rámci montáže kdesi u HK přijeli náš vysutý a nekrytý balkon obhlédnout. Přece jen se musela navrhnout konstrukce, na kterou se síť natáhla. No a po dalších urgencích přijel Pan řemeslník a balkon nám zasíťoval. Musím tedy dodat, že to byl opravdu Pan řemeslník, protože si s tím vyhrál a i akčně na místě vymýšlel, jak občúrat naše poněkud křivé zdi, aby to celé co nejlépe vypadalo. Pak jsme jen museli počkat na hezké počasí a šli balkon prozkoumat. Zase se mi potvrdilo, že nic o svých kocourech nevím. Očekávala jsem, že mazánek a naše héérečka Onegin, který se před každou návštěvou pečlivě ukryje, bude mít strach vkročit na neznámý prostor. Naproti tomu akční odrzlo Puki balkonem jen proletí. Ano, opět jsem se zmýlila. Onegin od první chvíle nadšeně objevuje nový prostor. A kdykoliv se nyní ocitnu blízko balkonových dveří utíká za mnou, že bychom se jako mohli zase podívat ven. Naproti tomu Puki sedí mezi dveřmi a na ksiftíčku mu vidím, kterak mu to v hlavince šrotuje:

  • mám tam jít, to tam neznám,
  • ale brácha tam je,
  • že bych tam přece jen vkročil, no panička tam je, tak já to zkusím,
  • jezuskote, panička jde asi pryč, no to já tam bez ní nebudu,
  • tak nejde, že bych to přece jen zkusil?

Zatím nebylo tak hezké počasí, abychom balkon pořádně otestovali. Ale co, léto teprve začíná!

O tom, jak si panička vzpomněla na svoji strojařskou minulost

Kočka potřebuje škrabadlo, známá to věc. Otázka je, jaké. Trh nabízí širokou škálu členitých škrabadel s pelíšky. Panička nevěděla jaké a tak koupila něco v rozumné cenové výši. A že se tady dají utopit těžký prachy. No praxe ukázala, že nějaké blboviny ve formě odpočívadel, pater, případně budníků jsou zcela zbytečné. Pořádná vyhlídka je stejně na nejvyšší šatní skříni a odpočívá se nejlépe v peřinách (samozřejmě nově povléknutých). Naopak je členitost na překážku pořádnému kocouřímu škrábání, neb kočka je tvor elastický a dokáže se neuvěřitelně natáhnout. A kluci si tak rádi při škrábání protáhnou tělíčka. Takže nejoblíbenějším škrabadlem se u nás stal jednoduchý sloupek o výšce 50 cm. V dubnu se v HK pořádala výstava koček a já doufala, že tam budou Poláci s nabídkou škrabadel podobnou té z minulého ročníku. No tento rok k nám nezavítali, takže jsem byla nucena přistoupit k samovýrobě. V budově kde pracuji, rekonstruovali kanceláře a po pokládce koberců na chodbě zůstali ležet nádherné široké a dlouhé kartonové trubky. Páni řemeslníci na dotaz, zda si mohu trubky odnést, reagovali dotazem: „kočička bude mít škrabadýlko?“ A poté mi je snesli do auta. Trubky jsou stočeny z kartounu, ale nedělejme si iluze, pokud škrabadlo nestojí 10 tisíc Káčé, sloupky jsou z kartonu. Učinila jsem vlastní zkušenost, kdy nízko letící Puki přerazil sloupek 3tisícového škrabadla. Takže vzhůru do železářství pro nějaký spojovací materiál.

Následně fotodokumentace:

Ehm, tak ještě jednou.

Prvně jsem připevnila elka pro uchycení na základnu.

A pak už jen jemně potřela lepidlem kousek trubky a motala a motala a motala. Chce to dobře utahovat a navinovat těsně za sebou. Celá trubka se sisalovým lanem dost zpevnila. Namotávání byla asi nejdelší a nejotravnější fáze výroby.

Pak přivrtat na dřevěnou základnu (nepoužitá polička ze skříňky), potažení základny a čepičky zbytkovým plyšem.

A je hotovo! Tady je výsledek.

 

Pro porovnání, v pozadí je kupované škrabadlo.

Závěr:

Ani v bytových podmínkách není problém vyrobit jednoduché škrabadlo. Kdybych měla k dispozici dílnu a nemusela vrtat na kuchyňské lince zajišťována kuchyňským prkýnkem, dala by se vyrobit zajímavá a hlavně účelná škrabadla. Nejdéle trvalo namotávání sisalu (cca délka filmu Skála + 2 epizody červeného trpaslíka).

Tak a teď jen co na to kluci.

 

Kočkoun versus hmyz

(z doby, kdy byl kocourek Onegin ještě sólista)

Jarní počasí probudilo i můry a jedna nám vlétla do ložnice. V Oňulce se probudili lovecké pudy. Nakonec blbá můra usedla na strop a Oňule pobíhal po pokoji a přemýšlel, kudy nahoru. Chvíli to vypadalo, že si skákne přes ulici do Tesca pro horolezeckou výbavu. Vzhledem k přicházející půlnoci bylo třeba situaci vyřešit. Tak jsem se zvedla z peřin a postavila na postel, a že jí jako fláknu noční košilí. No ale Oňule myslel, že mu dělám žebříček a skočil mi na záda. Já byla bez košile, kterou jsem si předtím chytře sundala, abych jako smetla tu můru. Když mi ten lovem rozvášněný cvok přistál na zádech, tak jsem se lekla a skáceli jsme se oba zpátky na postel. Můra upadla ze stropu (zřejmě smíchy) a Oňulka ji uplácal pacičkou. Pak jsme ji museli demonstrativně vyhodit z okna, páč kočkoun usoudil, že byla tak hnusná, že se ani k jídlu nehodila. To vše v 11 večer za svitu luny a 100W žárovky před okny bez záclon a závěsů a s vytaženými žaluziemi, protože kocourek přece musí vidět ven. To přece nejde mít spuštěné žaluzie. Myslím, že v protějších oknech opustili seriály a se zájmem sledovali dění v našem bytě.

Po tom všem jsem opravdu ráda, že jsem dosud na trubce nenašla srandovní video, kde hraji hlavní roli.

Kočkouni versus silvestrovský ohňostroj

Přicházel konec roku a já začala přemýšlet nad vztahem kočka x petarda. Žijeme na sídlišti a krize nekrize, petardy se odpalují celoročně. No a konec roku se musí nutně oslavit ohňostrojem. Zůstala jsem tedy doma jakožto morální podpora. Koneckonců, při dobré viditelnosti z balkonu vidím „hlavní“ městský ohňostroj. No tentokrát jsem ho kvůli klukům skoro ani neviděla. Jako rány nakonec dobrý, na sídlišti se intenzivně bouchalo už od 23.12. Tak si kluci zvykli a neutíkali se pokaždé podívat do okna, co se to PROBOHA děje :-). Ale na Nový rok, chvíli po půlnoci nám soused, jako již tradičně, trefil okno rachejtlí. A to je teda dostalo. Puki zajel pod polštář, ocásek stažený mezi půlky a odmítal vylézt. Oňule si ucvrkl na nohu. On, takový čistotný kočkoun! Tak mi doma poskakoval po třech, čtvrtou nohu vztyčenou a řval, jak když ho mordujou. Musela jsem se s ním jít osprchovat, pak odklopit polštář, sebrat placatého Pukiho a dostali každý 2 olivky, aby na utrpěné příkoří zapomněli.

Kočkouni versus vysavač

I po roce soužití s kočkouny mě dokáží některé věci překvapit. Znovu a lépe.

Již nějaký čas bydlím u dvou vysoce vznešených pánů a je mi dovoleno se o ně starat. Přesto mě dokáží některé věci překvapit. Například vztah kočky k vysavači. Uznávám, vysavač jsem měla postarší, poděděný po rodičích. Leč byl jedné renovované značky a jeho předností byla nízká pořizovací cena. Jak už to tak bývá, nízké pořizovací náklady byly posléze vyváženy cenou náhradních pytlíků. V průběhu dalších dvou let se z tohoto přístroje stala luxusní záležitost. Vysavač byl poměrně hlučný, nicméně vysával a to dost dobře. Příchod prvního kočkouna však znamenal konec tohoto přístroje (ne že by mi to nějak extra vadilo). Při prvním zapnutí vysavače zajelo v té době ještě roztomilé koťátko Onegin za skříň a odmítalo tento prostor opustit. Nakonec jsem skříň musela odtáhnout, neb se tam ten blb šprajcnul. Když jsem se podívala do jeho široce otevřených, vyděšených oček, vysavač jsem raději rovnou odnesla z bytu. A pořídila profi přístroj Kärcher řady T, s hladinou hluku 56 dB. Opravdu je tichý! Nicméně Onegin a posléze i nově příchozí Pushkin se chovají, jak kdyby u nás startovala stihačka a vysavač je stále jejich úhlavní nepřítel. Nedávno jsem navíc Pukimu způsobila doživotní trauma. Tento statečný kocour, který ještě jako kotě upackoval vosu se schoval při vysávání pod křeslo. A já si ho nevšimla a zajela tam hubicí. Následovalo nadskočení celého křesla. Poté Puki vyrazil do prostoru, sejmul Onegina, který na zcela nevhodném místě právě přemýšlel, kam se má schovat. Zatímco Onegin válel kotrmelce (bohužel směrem k „řvoucímu“ přístroji), Puki utíkal, co mu nožičky stačili na druhý konec bytu. Cestou ještě stačil sejmout:

  • misku s granulkami
  • fontánu na pití
  • keramickou vázu s umělecky naaranžovaným roštím
  • odpadkový koš (dodnes jsem nepochopila trasu jeho útěku, páč ten je v rohu kuchyně, zcela mimo běžecké tréninkové tratě).

Onegin posléze vybral balanc, postavil se na všechny čtyři a nádherným skokem přes moji hlavu taktéž opustil místnost. Schovali se oba. No schovali, Onegin vyskočil na ledničku, kde se přísně rozhlížel a Puki se schoval pod polštář v ložnici.

Co ale fakt nechápu je, proč stejně nevyvádí při zapnutém fénu na vlasy (vyrábí větší hluk než super profi vysavač). Nebo spíše, když si dělám espresso v automatu v kuchyni. A tedy mlýnek na kafe v automatu, který si mele před přípravou čerstvou kávu, to je opravdu řev s velkým Ř. To vadí i mě. A oba chlapci nic, sedí na stole a čučí, zda by ze skříňky nevypadla nějaká ňamka…